Mikulka: Musí se žít (Spolek Pomezí)

Lynch na Poříčí

Zdálo by se, že formát „domovního imerzivního divadla“ už má spolek Pomezí natolik promrskaný, že může  jen těžko přijít s něčím překvapivým. Ale ukázalo se, že může. I když je nová inscenace Musí se žít na první pohled podobná těm, které už v Baráku byly k vidění (především samotnému Pomezí).

Novota netkví v zásadně jiném celkovém přístupu, ale v odlišně pojatém pojatém scénáři, respektive proměněné strategii vyprávění. Namísto toho, aby diváci postupně odhalovali kontury zprvu nezřetelného, postupně stále srozumitelnějšího příběhu, jsou po celou dobu ztraceni v neuchopitelném lynchovském světě. Útržky příběhů se měňavkovitě prolínají, vznikají nejrůznější erotické vztahy a tajemné konstelace, součástí příběhu je dokonce i „autor“, který se marně snaží přesvědčit postavy svého příběhu, že nejsou skuteční lidé a nemohou si diktovat, jak to s nimi dopadne. Nic nikam nevede - a je to dráždivě napínavé.

 

Zachovány přitom zůstaly osvědčené přednosti: suverénní herectví a schopnost změnit jedno patro poříčského Baráku v nefalšovaně magický prostor, který nepřestane bavit a překvapovat po celé dvouhodinové představení. Nemůže samosebou chybět spousta lynchovských závěsů (objeví se dokonce i malý vigvámek), zdaleka však nezůstane jen u nich.

Stručně řečeno: vypravil jsem se na Florenc s pocitem, že docela dobře vím do čeho jdu, a že si spíš jen tak zkontroluji, jak moc se Lukášovi Brychtovi a spol. podařilo naplnit osvědčenou formu tentokrát. Výsledkem bylo velmi milé překvapení. V každém případě se do Baráku zkusím podívat ještě jednou a napsat o Musí se žít něco důkladnějšího do SADu.

více zde
foto Facebook