Mikulka: Lidé chodí sem a tam (Alfred ve dvoře)

Jiří Austerlitz (a.k.a. Adámek) společně s dramaturgyní Klárou Hutečkovou přišli s dalším volným pokračováním svých abstraktních divadelních grotesek. Jen pro jistotu, mám na mysli sérii skončí to ústa (2017), Oči v sloup (2019) a 100 nejkrásnějších českých básní (2021). Ze všech zmíněných se jedná o dílo nejminimalističtější, nejradikálněji redukující použité výrazové prostředky: v podstatě se nemluví, scéna je barevně tlumená, jednoduchá a statická, hudební doprovod vesměs nenápadný, herectví osekané na dřeň. Děj nebo příběh by očekával jen naiva, tvůrci se však až na výjimky vyhýbají také všemu, co by mohlo připomínat tradiční divadelní situaci.

Titul sedí velmi dobře, po scéně se zhruba hodinu pohybují tři herci, a to bez zjevného racionálně uchopitelného smyslu. Že to na začátku vypadá na klavírní koncert, přičemž se za celý večer z velkého křídla podaří vyloudit jen jeden jediný akord (i když velkolepě zmohutněný sustainem a smyčkováním), představuje spíš jen formální rámec, do kterého se vejde skoro všechno.

 

Otázkou je, co může být na podívané tohoto typu natolik lákavé, aby se dala sledovat jinak než z povinnosti. Za prvé samotní herci. Mají svou individualitu (nesměle usměvavý Feder Kis, odtažitý Pavol Smolárik, přísný až vyčítavý Štěpán Lustyk), nenápadně rozehrávají vzájemné srážky, či drobné interakce s publikem. Za druhé velmi jemné, ale všudypřítomné předivo absurdit a pohybových gagů, které všichni tři zvládají s velmi přesným timingem (což vždy byla silná stránka Adámkových režií) a které minimalistické pojetí zvýrazňuje jako mentální lupa. A konečně důsledná práce s neustále zklamávaným očekáváním: kdy už konečně na to zatracené piáno někdo zahraje?

 

Odvrácenou stranou Adámkova minimalismu je, že volné tempo a záměrná řídkost může být poněkud uspávající. Právě v tomto ohledu jsou však věci trochu komplikované. Kdybych neviděl dvě úplně rozdílná představení Očí v sloup v nedalekém Studiu Hrdinů, možná by se mi ani nechtělo věřit, jak moc se může vyznění takto precizně vystavěné inscenace lišit podle toho, jak intenzivně „spolupracuje“ publikum (což do značné míry závisí i na zaplněnosti hlediště). Včera se do Alfreda ve dvoře žádný velký dav nepřihrnul a atmosféra tudíž nebyla nijak zvlášť elektrizující. Skoro by se chtělo skončit poněkud aktivistickou výzvou: jen když přijdete všichni, můžete si tu podivnou podívanou užít se vším všudy.

foto: Martin Špelda
více informací zde
v SADu psala o Lidé chodí sem a tam Kateřina Lesch (Čekání na zvuk, 6/2021)