Mikulka: Trójanky (Depresivní děti touží po penězích)

Jakub Čermák nazkoušel pod hlavičkou Depresivních dětí Euripidovy Trójanky, a to se skupinou ukrajinských hereček. Výsledek je docela rozporuplný, i když z trochu jiných důvodů, než se dalo očekávat. A to zdaleka nejen proto, že inscenace kombinuje ne tak docela sourodou dvojici her: kromě Trójanek dojde i na Hekubé.

Nápad spojit současné události na Ukrajině s proslulými tragédiemi o utrpení žen z poražené Tróje vyhlíží docela logicky. Jenže zároveň i docela ošemetně: je téměř hmatatelné, jak moc se obě Euripidovy hry, případnému krátkému propojení vzpírají (už jen proto, že byly psané ex post, a autor patřil do tábora vítězů). Čermák se naštěstí rozumně nesnaží o násilnou aktualizaci, důraz klade na nadčasovost utrpení obětí války, všeprostupujícího a stále stupňovaného. Přičemž jen tu a tam přidává nejrůznější konkrétní odkazy k současnosti a oprávněně spoléhá na to, že publikum nepustí ukrajinské téma ze zřetele, jakkoli není na jevišti přítomno úplně prvoplánově.

Až potud nelze než souhlasit. Potíž je však v tom, jak moc se inscenace spoléhá na vnějškové efekty a celou sadu „zaručeně“ chytlavých triků a postupů. Počínaje mimořádně protivným používáním nejrůznějších typů návodně dojemné hudby, přes temné dunění v podkresu, hlasité hřmění (doprovázené krvavě rudým nasvícením zadního prospektu) při změnách scén až po samoúčelnou erotizaci krutých momentů. A k tomu laciné karikatury řeckých vojevůdců, patetická deklamace Hekabé se zkrvaveným obličejem a vytřeštěným zrakem nebo popařsky chytlavé obrazy na způsob toho, když se po červeném jevišti pomalu rozlévá zářivě bílé mateřské mléko (které plní funkci vizuálního leitmotivu v průběhu celého představení).

Neviděl jsem sice všechny Čermákovy inscenace v posledních letech, ale stejně: nemohu se zbavit dojmu, že povrchně chytlavých laciností v jeho tvorbě neustále přibývá. Ani tentokrát sice nechybí silné nápady, třeba když si hned v úvodu panenská Kassandra (která se má stát proti své vůli milenkou krále Agamemnóna) pouští z nemocniční kapačky do kalhotek krev, nebo když si osamělé ženy odsávají mateřské mléko, hra na jednoduchý prvoplánový efekt však začíná nebezpečně převažovat. Tentokrát je vše zkomplikované samotným tématem a samozřejmě i přítomností hereček, které se v reálném životě dostaly do situace blízké tomu, o čem se hraje. Toho inscenace nezneužívá (i když by to jistě šlo velmi snadno), spíš to vypadá, že Čermák prostě jen nasadil postupy, které už má jako režisér zažité. Výsledkem je podívaná spíš chtěně přepjatá než tragická, spíš rozpačitá než doopravdy drásavá.

více informací zde
foto Michaela Škvrňáková
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v pondělí 19.9. po třetí hodině