Já jsem si tedy spíš pokládal otázku, co vedlo vedení libeňské scény k výběru právě tohoto textu litevského dramatika Maria Ivaškevičiuse. Je pravda, že základní myšlenka nezní vůbec marně - lidstvo se po sérii katastrof koncentruje v několika megapolích, kde je ale poněkud těsno, a tak se vládci rozhodnou, že se obyvatelé rozdělí na dvě směny, které budou rotovat v desetiletých cyklech. Jedni budou žít a pracovat, druzí hibernovat. Problém nastává, když jednu ze směn ovládne totalitní režim.
Dystopie s katastrofickou vizí budoucnosti patří k mým oblíbeným žánrům, jenže Spáči jsou hlavně v první polovině téměř k nepřečkání. Dialogy jsou křečovité, pokusy o humor zoufale nevycházejí, děj je rozplizlý a nikam moc nesměřuje. Druhá část je o něco lepší, konečně se vyloupne hlavní téma - obtížnost boje proti diktatuře, které část společnosti tleská, jelikož je nečiní "otroky vlastních rozhodnutí". Ve světle toho, jak moc obyvatel postkomunistického bloku vyjadřuje svou inklinaci k autoritářství a vládě pevné ruky, je tohle téma bohužel dost aktuální.
Co se ovšem povedlo, je futuristická výprava (scénu vytvořil Adrian Damian, autorkou kostýmů je Barbora Maleninská), která dokáže i s pomocí zvuků a projekcí pěkně evokovat vzdálenou a nepříliš veselou budoucnost. Značnou energii vkládají do představení rovněž herci.
Je sympatické, že Divadlo pod Palmovkou ani v současné nelehké době nejde jednoduchou cestou uvádění provozních komedií. Soudě dle čistě zdvořilostního závěrečného potlesku se však tentokrát v Libni s publikem míjejí.
LUKÁŠ DUBSKÝ
více informací zde
foto DPP
foto DPP
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme