Mikulová: Výzva směrem k Nadivadlu

Milý Vladimíre, 

již delší dobu se zamýšlím nad Tvými příspěvky na blogu Nadivadlo – a tato zamyšlení mě v poslední době vedou k úvaze další: nad smyslem a obhajitelností existence blogu Nadivadlo. A především se ptám sebe – a nyní už i Tebe, zda není nutná jeho reformace. Možná že desetileté výročí jeho existence je k tomu vhodným milníkem. 

Rozumím potřebě vzniku blogu Nadivadlo, o které hovoří i Martin J. Švejda, když toto výročí připomíná ve svém, bohužel posledním, příspěvku na blogu. Založení Nadivadla jsem tehdy před deseti lety sledovala jen zdálky přes rameno Vojtěcha Varyše, který byl jedním z aktivních přispěvatelů (a přestože už tady mezi námi čtyři roky není, stále je čtvrtým nejaktivnějším přispěvatelem podle žebříčku autorů, kterému z pochopitelných důvodů dominuješ). Ovšem hned v závěsu za touto faktickou informací mě napadá: není už toto samo o sobě na pováženou? Není pohled na žebříček autorů jistým podnětem k zamyšlení: kdo a s jakou četností na web přispívá? Přiznávám se, že nevím, jak funguje „vtahování“ nových autorů – může tam napsat každý? Musí se stát členem nějaké redakce? Co jsou jeho práva a povinnosti – jsou nějak definované? A tak dále... 

Domnívám se, že blog Nadivadlo měl v době svého vzniku nezpochybnitelný smysl – chyběla tady podobná platforma, chybělo tady médium, kde je možné sdělit ve formě glosy nebo krátkého zamyšlení dojem bezprostředně po zhlédnutí inscenace – tedy poskytnutí relativně okamžité možnosti sdílet názory a diskutovat. A hned v závěsu za tím je potřeba doplnit, že za deset let se to prostředí trochu pozměnilo. Vznikly další weby, další možnosti – které podle mě poměrně nehezky na webu označujete za „konkurenci“, když v pravém sloupci dáváte prolinky. Vnímáš jiné weby (jmenovitě se jedná o Podhoubí, Klacek a I-divadlo) jako „konkurenci“? Nebo je to nadsázka a legrácka, které nerozumím? Není to naopak tak, že každé další médium může napomáhat kultivovat naši divadelně kritickou oblast, přinášet další názory? Kromě toho, že každý z těch webů má jednak jiný okruh přispěvatelů (od odborníků, přes studenty, až po návštěvníky divadla), stejně tak čtenářů a přináší rozdílné formáty a žánry referencí a recenzí? 

Jaké místo mezi těmito „konkurenčními“ weby zaujímá Nadivadlo? Pokládáš si tu otázku? Jaké jsou cíle a snahy Nadivadla – jakým způsobem chce přispívat k rozvíjení diskuse nad podobou současného divadla? K čemu chtějí jeho autoři přispět? 

Já si totiž přesně tyto otázky kladu nad Tvými příspěvky. Kromě jiného, většinu Tvých posledních příspěvků zastřešuje otázka: Má Vladimír Mikulka ještě vůbec rád divadlo? A když o něm píše, pro koho píše? Pro tvůrce? Pro čtenáře (nevím, jaká je čtenost webu)? Pro sebe...? Nestává se Nadivadlo blogem Vladimíra Mikulky? (a píši tato slova s vědomím křehkosti toho, že nás před krátkým časem opustil Martin Švejda, který byl druhým výrazně aktivním přispěvatelem).  

Říkám si, jestli série Tvých posledních tří recenzí (Rej, Medvěd s motorovou pilou, Už není třeba dělat vůbec nic) není o to intenzivnější snahou web naplnit – a nechci se Tě dotknout a přišlo by mi to zcela v pořádku – právě i pro ideu samotného webu a toho, že jste u jeho zakládání byli právě s Martinem.  

Přiznávám se, že i kdyby některé věci byly psány v nadsázce, nerozumím jejich smyslu. A dotýkám se teď glosy na premiéru v Dlouhé. Nechci Tě chytat za slovíčka, vím, že to nemáš rád, ostatně jako nikdo z nás. Tedy mi prosím vysvětli: „Na národnědivadelní Rej a Medvěda s motorovou pilou ze Zábradlí jsem si tu už stěžoval.“ – považuješ referování o divadle za prostor na stížnosti? Nestává se tento web prostorem, kde sděluješ své dojmy, zklamání a nenaplněná očekávání? A nevnášíš rétorikou, kterou používáš, zbytečně „blbou náladu“: „jsem si dlouho říkal, že mi nezbude, než ve stížnostech pokračovat.“ Má být referování o divadle vystavěno na „stížnostech“? Z glosy o Medvědovi: „Po čtvrteční premiéře Reje v Národním divadle jsem si postěžoval, že to byl zážitek poněkud úmorný. V pátek jsem vyrazil na Zábradlí na Medvěda s motorovou pilou a postěžuji si trochu podobnými slovy.“  

Souvisí to s mou otázkou: Co chceš čtenářům sdělit, z jaké perspektivy to píšeš a v neposlední řadě, jak tím chceš přispět k utváření divadelně-kritického prostředí českého divadla? Přistihuji se, že při čtení Tvých textů mám podobné pocity, jako jsi měl z premiéry v Dlouhé: „Už není třeba dělat vůbec nic určitě nebyla podívaná, která by mě vysloveně strhla nebo nadchla, na rozdíl od zmiňovaného Reje a Medvěda s motorovou pilou to ale v Dlouhé nebyl večer, v jehož průběhu bych se těšil na konec představení jako na vysvobození. Bez mučení se přiznávám, že neumím odhadnout, co mi tvůrci vlastně chtěl sdělit.“  

Já mám pochopení pro to, že divadlo je o emocích – a každého nadchne nebo zklame něco jiného. Ale potom si říkám, není ten prostor glosy příliš krátký na to, aby mu dominovaly emoce? Emoce a nároky na divadlo nelze z reflexe nikdy odestát – a myslím, že to tak měli vždy kritici i kritičky, kterých jsem si vážila. Eva Uhlířová, Eva Stehlíková, Zdeněk Hořínek, Sergej Machonin (berme je jako příklad) uměli být naprosto nekompromisní v nárocích, které na divadlo kladli (a tam bychom mohli začít už od nerudovské tradice) a zdaleka ne všechno se jim líbilo. Ale často řekli – ano, v recenzích, ne glosách, na to měli prostor – proč se jim dané věci nepozdávají. Vím, že Nadivadlo je svého typu „předskokan“ větších recenzí, na které v posledním řádku odkazuje – nicméně se domnívám, že ten prvotní verbalizovaný postoj může docela ovlivnit smýšlení a pocity nejen tvůrců, ale i čtenářů. A že v něm v poslední době často cítím jakousi Tvou skepsi, již a priori přednastavené negativní očekávání: „já sice tuším, že se mi to nebude líbit, ale zkuste to“. Nestává se Nadivadlo již příliš webem Vladimíra Mikulky, na kterém definuje svou frustraci a zklamání ze současné podoby českého divadla? A je cesta, jakou o tom, Vladimíre, referuješ, cestou ke zlepšení této situace, pakliže k něčemu takovému směřuješ? Myslím, že v tomto případě neplatí ono „Už není třeba dělat vůbec nic“ – naopak – domnívám se, že teď je možná čas na to zhodnotit, co je možné udělat s webem Nadivadlo a jeho stávající podobou. 

IVA MIKULOVÁ