Mikulka: Sluha dvou pánů (Berliner Ensemble, PDFNJ 2022)

Když se dramaturgie snaží sloužit zároveň divadlu a ideologii

Je to těžké pořízení: chcete, aby byl váš festival náležitě progresivní, takže si jako motto zvolíte absurdní novotvar Herr*in a vyhlásíte, že na programu budou pouze inscenace zabývající se ženskými tématy - načež kromě jiného pozvete berlínskou inscenaci Sluhy dvou pánů v ryze ženském obsazení. Tedy kus, o jehož dokonalém souladu s linií nemůže být nejmenších pochyb.

Jenže pak se na místě činu ukáže, že dotyčná inscenace je pokus únavně klopotný, místy skoro trapný: komické herectví vytrvale zaměňuje za snaživé mrckování a obecněji řečeno, sahá po tak triviálních postupech, že je až stydno se dívat. Za „normálních“ okolností titul, který by se dal odbýt klasickou festivalovou otázku „Kdo mohl proboha vybrat tohle?!“ a těšit se nadějí, že další položky programu dají na nepříjemnou pachuť zapomenout. Jenže z výše zmíněných důvodů okolnosti normální nejsou, takže se nelze vyhnout otázkám trochu jiného typu: „Dali tam tohle, protože si opravdu myslí, že to je dobrá inscenace, nebo spíš proto, že za každou cenu potřebovali naplnit svou vlastní ženskou kvótu a nic lepšího už po ruce nebylo?“. 

Odpověď neznám, žádné zákulisní zprávy ke mně nedoputovaly. Ale málo platné, pokud se někdo vydá na cestu kvót (a o nic jiného tu de facto nejde), nevyhnutelně se vystavuje podezření, že je připraven kvůli ideologii ohnout měřítka. V každém případě bych byl raději, kdybych se mohl nad případnými programovými propady a úspěchy rozčilovat či radovat neutrálně, bez dumání nad tím, nakolik se na nich podílí ideologie a nakolik se jedná o běžný, byť třeba hodně nešťastný dramaturgický výběr. Konec konců, o tom, jak obtížné je sloužit zároveň dvěma pánům - v tomto případě divadlu a ideologii - klasická Goldoniho komedie tak trochu pojednává. že ano.

foto JR Berliner Ensemble

o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO ve čtvrtek 24.11. po osmé hodině
festivalová program zde