Dubský: Ostravar (čtvrtek 1.12.)

Venuše v kožichu (Divadlo Petra Bezruče)

Pan Ein a problém požární bezpečnosti (Komorní scéna Aréna)

Višňový sad (Národní divadlo moravskoslezské)

Dvě čárky (jednou, z.s.)

Venuše v kožichu (Divadlo Petra Bezruče)

 
Broadwayský hit, který zfilmoval slavný režisér Roman Polański, je typickým příkladem takzvané „well made play“. Dotýká se sice trochu okrajového tématu sadomasochismu, ale dramatik David Ives nakonec ve Venuši v kožichu rozehrává souboj pohlaví, možná ještě obecněji boj o nadvládu ve vztahu dvou osob.

Zajímavě strukturovaný text sleduje na nevšední casting, kdy zprvu civilní dialog mezi herečkou a režisérem přechází v text zkoušené hry. Děj není lehce předvídatelný, manipulace se totiž netýká manipulace mezi postavami, ale i diváků, kteří jsou neustále znejisťování.

Samotná předloha by mohla po čase vést k jisté monotónnosti, ale u Bezručů si s tímhle problémem dokázali poradit. Režisér Jiří Pokorný vede herce k postupné gradaci, která končí až u vybičované exprese, což ale ani v komorně pojatém prostoru (hlediště je uspořádáno jako aréna, diváci sedí z obou stran jeviště) nepůsobí nepatřičně. Lukáš Melník a Markéta Haroková dokáží své postavy odhalit až na dřeň, ale zároveň jim zachovat tajemství, což je nesmírně důležité. Udržují tak neustálou tenzi, charaktery se odhalují postupně, jako když loupete cibuli. Inscenace tak má náboj, kombinuje v sobě humor, erotické napětí i jistou nedoslovenost, která člověka nutí přemýšlet, jak to celé vlastně bylo.



Pan Ein a problém požární bezpečnosti (Komorní scéna Aréna)

Hra současného ruského autora (a kritika putinovského režimu) Viktora Šenderoviče má kafkovský ráz. Do té doby bez starostí si žijící pan Ein je najednou konfrontován s nutností dodržovat přísné protipožární předpisy, jelikož ve městě údajně řádí diverzantská skupina žhářů. Jenže ochrana, kterou mu město poskytne, znamená v podstatě zrekvírování jeho vlastního domu, proti čemuž se nemůže účinně bránit.

Hra neoperuje s ruskými reáliemi, snaží se o obecnější výpověď. Nepřípustná intervence do soukromí jako nástroj jak ochránit jednotlivce a zároveň ho zbavit možnosti individuálně rozhodovat o vlastním životě je populární taktika všech nedemokratických režimů. V první půlce je stále beznadějnější situace středostavovské rodiny dobře budována v groteskní nadsázce. Vrcholem je pak krátce po přestávce rozhovor dvou občanů (Marek Cisovský a Josef Kaluža), kteří svým přístupem vlastně stvrzují legitimitu režimu a jeho prostředků. Poté již bohužel tempo inscenace upadá.

Titulní postavu hraje Milan Cimerák (patrně v souladu s režijní koncepcí) jako nevýrazného protivníka, který nastolené pořádky nemůže změnit, jen útrpně přijímat. Patrně nejzajímavější postavu vytvořil Adam Langer v roli Starosty. Charismatický mladý herec buduje představitele moci jako neustále usměvavého politika, který pořád připomíná, že musí plnit vůli lidí, kteří ho do funkce zvolili. Za úsměv maskuje sebestřednost a tendence ovládat životy obyvatel.

Na rozborovém semináři byl Pan Ein poměrně tvrdě kritizován kvůli sexualizaci ženských postav. Řekl bych, že režisér Ivan Krejčí je ale v tomhle ohledu genderově celkem korektní, protože na jevišti v různé míře svléká i téměř všechny mužské postavy. Že to někdy působí celkem zbytečně je věc jiná. Možná by se to dalo vysvětlit tím, že právě dehumanizace je oblíbeným nástrojem totalitních režimů, ale zda to tak skutečně bylo myšleno, nevím.



Višňový sad (Národní divadlo moravskoslezské)

Umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek se krátce po Havlově Odcházení pustil v Divadle Antonína Dvořáka i do tematicky podobné Čechovovy hry, která je ostatně zřejmým inspiračním zdrojem posledního dramatu českého exprezidenta.

Višňový sad pojímá NDM klasicky, až pietně. Problematická je však neujasněnost dramaturgicko-režijní koncepce: není vůbec zřejmé, o čem chtějí v Ostravě vlastně hrát. Zaujmou tak spíš detaily nebo výklad některých postav.

 Neschopnost komunikace mezi Lopachinem a Varjou je třeba posunuta téměř do extrému, kdy na začátku společných dialogů nejsou schopni jiného projevu než neurčitých citoslovcí. Lopachin v podání Martina Dědocha je interpretován jako člověk zmítající se mezi nehranou náklonností k rodině statkářky Raněvské a touhou pomstít se za příkoří, která byla v minulosti spáchána na jeho rodině. Aneta Klimešová oproti tomu ztvárňuje Varju jako ranařku, která se snaží neustálým okřikováním a sekýrováním postavit ostatní do latě a udržet alespoň zdání normálního fungování panství. Renáta Klemensová hraje Raněvskou jako pasivního pozorovatele dění, není to žádná bohémka, je rezignovaná a nostalgická, z letargie ji dokáží vybudit snad jen střety s Trofimovem (Vít Roleček).



Dvě čárky (jednou, z.s.)

Účast na večerním off programu v novém komorním prostoru Studia G jsem dlouho zvažoval, přece jen se jednalo už o čtvrté představení v řadě a tematicky šlo trochu mimo můj zájem. Nakonec jsem ale návštěvy nelitoval, dvě mladé herečky Karolína Hýsková a Anna Bangoura vytvořily na hodinové ploše svižnou inscenaci. Rejstřík divadelních prostředků zvolila režisérka a autorka hry Tereza Agelová celkem pestrý, a tak se tu rapuje, využívají se loutky, vyráží se mezi diváky na anketu a celé to má nádech stand-upu.

Autorka se rozhodla věnovat značné šíři témat, jako jsou detabuizace menstruace, menstruační chudoba, vliv hormonální antikoncepce na lidské tělo i životní prostředí, vztahy mezi matkou a dcerou, otázka rodičovství a další. Vzhledem k množství věcí, ke kterým se chtějí tvůrci vyjádřit, pochopitelně nemohou jít moc do hloubky. Inscenace mi tak přijde vhodná jako edukační nástroj pro školy, umí předávat informace i vlastní názor zábavnou formou.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Martin Špelda, Roman Polášek a Martin Kusyn

festivalové stránky zde