Mikulka: Slávy dcery (La Fabrika)

Co by na to řek pan Mamet

Americký dramatik David Mamet napsal před pár lety knihu Divadlo, v níž s úderností poněkud sekernickou tvrdí třeba to (volně parafrázuji), že režisér je při přípravě inscenace pouze na obtíž a pokud herci dostanou volnou ruku, aby si autorův text rozehráli podle svého, dopadne to vždy nejlépe. O velmi sporné tvrzení se jedná i v případě anglosaské interpretační činohry založené na pravidelném textu, o níž Mamet psal; pro kohokoli se středoevropskou divadelní zkušeností se zdá být nesmyslnost takového pravidla evidentní. Jenže málo platné, v průběhu včerejší premiéry v La Fabrice jsem si na Mameta vzpomněl hned několikrát.

Natálie Kocábová napsala napůl komedii a napůl dušezpytnou hru o čtveřici postarších frustrovaných dcer, které plní poslední přání svého zemřelého otce, slavného klauna. Vezou vlakem jeho urnu kamsi do Portugalska a postupně se zavrtávají jak do svých životů, tak do nedeořešených vztahů s dominantním otcem. „Mametovská věc“ spočívá v tom, že pokud dění běží volně, jaksi samopohybem, vychází z toho docela zábavná komedie typů, zatímco kdykoli se režisérka pokusila dodat nějaká inscenační kouzla mimo text, začne představení - eufemisticky řečeno - drhnout. Přičemž těch pokusů o inscenační kouzla je ve Slávy dcerách docela dost.

Paradox spočívá i v tom, že režisérkou je Vanda Hybnerová, která zároveň jednu z dcer hraje. U zkoušení jsem samozřejmě nebyl, takže nezbývá než si zaspekulovat: skoro to vypadá, že se po mametovsku povedly právě ty pasáže, ve kterých režisérka musela sama hrát a neměla tudíž moc času věnovat se režii.

více informací zde

o inscenaci budu mluvit v pátek v Mozaice ČRO Vltava 

foto Facebook La Fabrika