Mikulka: Z popela (Alfred ve dvoře)

O popelech, krajinách a minimalismu

Nedávno jsem v Alfredovi viděl Mockovo představení Krajina s bažantem, zajícem a srnkou. Zhruba hodinku se toho tehdy dělo na jevišti dělo jen pramálo - a velmi se mi to líbilo. Ba co víc, měl jsem příjemný pocit, že docela dobře rozumím tomu, co onen podivný minimalistický útvar sděluje, i když se to dalo dost obtížně převést do slov. Po včerejším zážitku s performancí Z popela, kde se toho za nějakých čtyřicet minut také moc neudálo, jsem si byl ve všech ohledech jistý podstatně méně. A vzhledem k tomu, že se jednalo o kus záměrně abstraktní, nemá valný smysl konstruovat jakékoli racionálně uchopitelné sdělení.

Základním výrazovým prostředkem Z popela je tma: z té tu a tam vystupují nezřetelné objekty, pohybují se po scéně v doprovodu kouře a nemelodické hudby (často to jsou spíš ruchy), dojde i na oheň slibovaný v anotaci. Tempo je volné, nálada vážná, skoro meditativní, většina obrazů se minimalisticky opakuje jen s nepatrnými variacemi. Třeba když se nad velkým osvětleným kruhem, který nejspíš záměrně připomínal obří plynový hořák, zhoupne podivný objekt, blikne to a ozve se zvukový efekt. A pak víceméně totéž asi dvacetkrát. Pro takový typ podívané nejsem bohužel ten pravý typ: když se zprvu slibný nápad opakuje pořád dokola, mám tendenci začít se spíš nudit, než upadnout do transu. Nejspíš nikoli náhodou mě tak nejvíc potěšila pasáž, která se repetitivnosti vyhnula. Na již zmíněném kruhu hořely kusy hmoty, které se žárem nafukovaly do nepravděpodobných objektů, a celé to bylo na způsob live cinema promítáno na zadní stěnu. Působivý byl i výjev, při kterém se nad hořákem vlnilo cosi na způsob velkého staniolového mávátka a vlevo v nepravidelných intervalech klikatě vzlétaly ke stropu žlutozelené rachejtle (nebo co to vlastně bylo, moc se v tom nevyznám).

Pokud bych se měl vrátit k výše zmíněné Krajině s bažantem, zážitek to byl přes obdobný minimalistický přístup docela odlišný (i když ponecháme stranou rozdíl mezi divadlem hraným a objektovým). V případě Z popela se mi představení vzdor několika hezkým momentům zdálo až moc řídké, unyle se tvářící performery v Krajině jsem naopak sledoval ochotně a s potěšením, přestože nedělali o mnoho víc, než že za doprovodu úmorně jednotvárné písničky nekonečně dlouho poponášeli kašírované kameny. Odhaduji, že to bylo - mimo jiné - i zásluhou toho, že minimalistické dění nebylo kompletně zavinuté samo do sebe, že nabízelo uchopitelný, postupně se vyjevující smysl.

Žádné obecné moudro z této úvahy bohužel neplyne. Viděl jsem celou řadu představení, která mě nadchla, aniž bych čemukoli rozuměl. Takže nezbývá, než shrnout to, co již bylo napsáno: Z popela jsem sledoval se zájmem, pár obrazů mě potěšilo, ale že by mě tenhle kus vysloveně vtáhnul nebo zanechal hluboký dojem, to napsat nemohu.

více informací zde
foto web Alfreda
článek o několika nových inscenacích Alfreda ve dvoře vyjde v SADu 2/2023