Hankovcová: Nezlomní (festival Nová Komedie, sobota 15.4.)

Tahle pohádka zatím dobře nekončí

Součástí festivalu Nová komedie byla kromě hostujících titulů také derniéra domácí inscenace Nezlomní, kterou Divadlo Komedie poprvé uvedlo v letos v březnu v rámci Měsíce Ukrajiny, jímž připomnělo, že uplynul již celý rok od začátku ruské invaze.

Ve chvíli, kdy tento text píšu, se Ukrajina probouzí do 417. dne války. Cítím potřebu ono děsivě vysoké číslo zmínit. Zejména proto, že sama patřím k těm, kteří v balastu vršících se dní začínají brát boje na východě Evropy jako smutnou samozřejmost. Jenomže inscenace Nezlomní¸ mozaika poskládaná z ukrajinského folklóru, literatury, ale i hovorů a zpráv od vojáků z fronty, ukazuje zcela jasně, že na válce nic samozřejmého není. „Válka je práce jako každá jiná,“ zazní v jednu chvíli z jeviště. Právě naopak. Válka přece ničí, trhá, dusí vše, na co přijde. S lidskými životy pustoší i národní tradice a kulturu. Inscenace režiséra Kostiantyna Zhyrova, studenta činoherní režie a dramaturgie na DAMU, to vykresluje pomocí silných kontrastů.

Začíná se až pohádkově. Dva rozverní vypravěči (Matěj Převrátil a Pavel Prais) rozdávají vtípky a úsměvy, sem tam prohodí nějaké bizarní ukrajinské přísloví, až se nakonec shodnou na tom, že je potřeba vysvětlit ukrajinské tradice hezky z gruntu. V tu chvíli se změní na protagonisty příběhu - dva kamarády z vesnice, jejichž osud rozdělí (a pak zas spojí) válka. V první části se nešetří idylickými, místy až mystickými obrazy. Výstupy obou kamarádů, které jsou prosycené zcizováky, střídají působivé taneční choreografie. Sálem zní akordeon a housle, stejně jako lidové zpěvy. Ve víru tance se míhají lemy krojů v červenobílé barevné paletě. Jenže idylka netrvá věčně.

Když se atmosféra promění, nastává nepříjemně citelný šok. Rozjívenou exkurzi po tradicích a rituálech vystřídá návrat do tvrdé reality bomb a nejistoty. Rudá barva, která vévodí scénografii, už není barvou dívčích sukní a vlčích máků, ale krve. Oba kamarádi najednou ze scény mizí (kam jinam než na frontu) a místo nich přicházejí jejich manželky i kamarádky (Chrystyna Volovyk a Diana Komisrenko) se svědectvími o strachu, bezmoci a ztrátách. Z všudypřítomného kouře vystupuje kromě postav i tíživá pravda, že přesně tak, jako bylo náhle a bezohledně přerušeno vyprávění dvou chlapců, se teď nedaleko od nás násilně ruší a mažou části ukrajinské historie a kultury.

Ještě teď se ve mně mísí emoce. Ano, některé vtípky balancovaly na hraně trapnosti, některé ze střípků by ve výsledné divadelní mozaice zbytečné (nejvíc asi bezkontextová aluze na Babiše). Jenže je 417. den války, a Nezlomní jsou zejména o její ničivé moci, již zpřítomňují s mrazivou naléhavostí. A díky přítomnosti ukrajinských tvůrců také s křehkou autenticitou – slzy v očích ukrajinských hereček, třesoucí se konečky prstů nebyly (aspoň myslím) hrané, jsou to emoce, které už více než rok nosí v sobě.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

foto Martin Špelda
festivalový program ke stažení zde