Dubský: Dvakrát z jižní Moravy

Městské divadlo Zlín: Bouře

Slovácké divadlo Uherské Hradiště: Cyrano z Bergeracu

Shakespeare minimalistický

Zlínské divadlo uvedlo na komorní scéně v režii svého dnes už bývalého ředitele Josefa Morávka Shakespearovu romanci Bouře. Na magickou a dráždivě nejednoznačnou hru šli skrze jevištní minimalismus, na takřka prázdném jevišti evokují výpravné scény typu ztroskotání lodi nebo cesta divokou přírodou jednoduchými prostředky, jako jsou látky, igelit, kameny nebo tyče vyluzující zvuky. Důležitá je pohybová stránka, postavy jsou mnohdy charakterizovány právě přes choreografii. V některých případech se těmito prostředky povedlo vytvořit působivé mizanscény – třeba souboj Prospera s Ferdinandem, kde jsou namísto mečů použity kytary.

Morávkova inscenace pracuje s přiznanou divadelností. Herci se při svém prvním vstupu na jeviště představí vlastním jménem, zdůrazní slovo „jako“ a teprve poté prozradí jméno své postavy. Hned od začátku se dává divákům na srozuměnou, že vše je jen hra a interpretace je tak věcí individuálního úsudku. Řešení je to šalamounské, ale osobně bych byl radši, kdyby si tvůrci vytyčili jasnější směr, byť by se třeba nakonec ukázal být slepou cestou.

Více než na výklad se režie soustředí na převyprávění příběhu a na tvorbu charakterů jednotlivých postav. Nejvíce mě v tomto ohledu zaujala Milana Gorská, která v Mirandě kombinuje dětskou naivitu a pudovou přirozenost s inteligencí.


Ambivalentní Cyrano

Britský dramatik Martin Crimp dokázal dát slavné hře Edmonda Rostanda Cyrano z Bergeracu velmi slušivý novodobý kabát, využitím jazykových prostředků slam poetry přiblížil drama dnešním generacím. V Uherském Hradišti muzikálnost předlohy ještě zvýšili spoluprácí s talentovaným skladatelem Robinem Schenkem, jehož scénická hudba je žánrově široce rozkročena, nespokojí se jen s nabízejícími se styly rapu a beatboxu.

Inscenace režiséra Dodo Gombára dobře pracuje s ambivalentností postav. Cyrano v podání Jiřího Hejcmana sice nemá velký nos, zato má na tváři velké mateřské znaménko. Jeho problém se ale ukrývá vevnitř: je jím pošramocené sebevědomí. Na první pohled přitom Cyrano vypadá jako drsňák – rocker a motorkář s vyholenou hlavou, který nejde pro ránu daleko. V dialozích s Roxanou se však jeho projev radikálně mění, je zakřiknutý, má tiky, působí až autistickým dojmem.

Roxanu hraje Kateřina Michejdová jako chladnou intelektuálku, která dobře ví o své atraktivitě, umí ji využít, ale zároveň se nespokojí s ničím, co považuje za nedokonalé. Vysoké nároky ji ale nakonec uvrhnou do pozice vydržované milenky utápějící životní žal v alkoholu. Kristián je v tomto souboji dvou odlišných eg upozaděn, Pavel Šupina z něj nedělá frajírka (jak bývá obvyklé), jeho pohledný kadet sebevědomí spíš předstírá, dělá to, co od něj okolí očekává. De Guiche je Pavlem Hromádkou ztvárněn jako stárnoucí seladon, spíš směšný než děsivý.

Každá z postav si nese svá traumata a šrámy na duši, které jim brání být ve vztahu k ostatním upřímný. To má za následek, že jim život proteče mezi prsty. Že mohlo být vše jinak, poznávají, až když už je pozdě. Na škodu je snad jen příliš vlažné tempo, hlavně ve druhé části se najdou hluchá místa. Ostatně Františákova inscenace téže hry ve Švandově divadle byla o dvacet minut kratší a neměl jsem pocit, že by v ní něco zásadního scházelo.

více zde: Bouře, Cyrano
foto archiv MDZ, Filip Fojtík