Voska: Dědina (festival Nová Komedie, středa 12.4.)

Rok na dědině

Dědina bratislavského divadla Gaffa, druhá inscenace festivalu Nová Komedie, je temná od samého počátku. Diváci v přítmí spíše tuší elevaci hlediště, potom uzoulinké schody na scénu a nakonec sedačky na konstrukci přidružené k jevišti. Performerka Mária Ševčíková a režisér Martina Hodoň pojali monodrama jako průlet mladými lety ženy z vesnice kdesi na východním Slovensku. Nutno ovšem zdůraznit: ženy, která se od počátku svým chováním a uvažováním z venkovského průměru vymyká. 

Ševčíkové hlas ze záznamu s temnou ironií popisuje typické kulisy malé obce jako most s vetchým zábradlím, případně dá slovo huhňavému obecnímu rozhlasu zvoucí občany na pokleslou slavnost, ale reflektuje i vlastní životní události jako dospívání či přípravu na porod. Herečka sama během představení téměř nemluví (to za ní zpravidla obstarává zmíněný záznam), věnuje se jevištním akcím, které mnohdy ztvárňuje v drsně groteskní stylizaci – třeba když s křečovitým úsměvem, ještě orámovaným zuřivě nanesenou rtěnkou, nabízí divákům párky s rohlíkem a pivo.

Popsaná „občerstvovací“ scéna mi utkvěla asi nejsilněji a nejvíce v ní také zaznívá nepřehlédnutelný feministický tón inscenace. Ševčíková žaluje na bídné postavení dívky z východní Evropy, které říkáme střední či snad „srdce Evropy“, ačkoli to má minimálně šelest, v horším případě arytmii. Trefné postřehy z každodenní středo- či východoevropské reality (což je možná to samé) probleskují skoro v každé scéně, zásadní objevné myšlenky však Dědina nepřináší. Ženy to mají v našich končinách těžké, ty mladé obzvlášť, a vyrůstat na vesnici není žádný med. Těžko s čímkoli z toho polemizovat, těžko se nad čímkoli z toho v šoku pozastavit.

Vzhledem k rozumné pětačtyřicetiminutové délce se však naštěstí nuda nedostavila. Inscenace se totiž zdárně vyhýbá statičnosti, která by se na jeviště díky soustředění na zvukový záznam mohla vkrást, a Hodoňova režie kromě světelných hrátek pracuje místy i s téměř rapovým frázováním onoho záznamu – však je Ševčíková mimo jiné mistryní Slovenska ve slam poetry.

Teprve úplný závěr opravdu překvapí: modlitbou za rodnou ves, v níž se zračí performerčin ambivalentní vztah ke své dědině. Jako by se márnotratná dcéra styděla za všechno, co o ní za poslední třičtvtěhodinu řekla.

VOJTĚCH VOSKA  

festivalový program ke stažení zde
foto Štefan Sekáč