Škorpil: Objal mě bůh a nic (Vzlet)

Inscenace, která obsadí hlavní mužskou roli tanečnicí, aniž by stavěla na čemkoli jiném než jejím lehce androgynním vzhledu. a hodinu a půl ji nechával pouze pocházet po scéně či zádumčivě sledovat ostatní dva herce a vyjadřovat se spíše pantomimicky. Inscenace, která vychází z deníkových záznamů, ale ve scénáři spoléhá jen na monology a promítané úryvky; situaci aby jeden pohledal. Inscenace, která destruktivní zamilovanost a hlubokou vnitřní nejistotu redukuje na banální historku milostného trojúhelníku.

Inscenace, která na začátku na scéně vymezí boxerský ring (či místo pro citovaný zápas) aby s touto metaforou už dále napracovala. Inscenace, která je nastavovaná dlouhou a nicneříkající sekvencí „homevidea“ či úvodní písní z Cabaretu, protože ve své prázdnotě vlastně nemá moc co říct (nebo to, co chce říct, vyjádřit nemumí). Inscenace, která se domnívá, že čím více kouře a blikání barevných reflektorů, tím větší show. Inscenace, jejíž režisérka „samozřejmě“ musí do představení vstoupit, abychom pochopili, že se identifikuje s tragicky zemřelým režisérem.

 
Objal mne bůh a nic – scénář z deníků Petra Lébla a režie: Daniela Špinar.

foto Jan Hromádko

více o inscenaci zde