Voska: Valčík náhody (Divadlo v Dlouhé)

Pechfógl mezi nebem a zemí

Michal Vajdička si po loňském veleúspěšném Konci rudého člověka odskočil ze svého nového působiště, Národního divadla, opět do Dlouhé. Velkou scénu vyměnil za miniaturní foyer – a časové i prostorové omezení se jemu i Divadlu v Dlouhé vyplatilo.

Jeviště se jako vždy při představeních v rámci cyklu Krátká Dlouhá nachází v horním předsálí, tentokrát je však netypicky v jeho středu. Diváci jsou rozesazeni po obou delších stranách zářivkami světelně ohraničeného obdélníku, na němž trůní strohé černé lůžko, skoro připomínající pitevnu.

Právě na něm se probouzí zmatená žena (Klára Oltová), bedlivě sledovaná podivným mužem (Jan Sklenář) ve fraku s bíle nalíčeným obličejem. Žena zemřela po autonehodě, ocitla se v jakémsi meziprostoru mezi nebesy a peklem a začíná se záhadným mužem hrát hru, na jejímž po konci má být odeslání do ráje, nebo věčné zatracení. Princip je zdánlivě jednoduchý: má muži vyprávět svůj životní příběh, on jí za kvality jejího příběhu bude přidělovat body, a když dosáhne stovky, půjde do nebe. Postupně se však ukáže, že muž body dává podle naprosto neznámého klíče a ze soutěžních muk nevede cesta ven.

Klára Oltová je v živelně jednající postavě jako doma. Děsivý životní příběh, který se v podstatě rovná cestě od jednoho zneužití partnerem k druhému, vypráví s potřebnou energií a vhodně střídá nálady podle toho, jak se zrovna snaží svého protihráče uplácet, prosit či mu vyhrožovat. Stupňující se zoufalé šílenství může místy působit až příliš afektovaně, pochmurný závěr ho však zpětně ospravedlní. Jan Sklenář měl poněkud těžší úkol, přísnou stylizaci do jakéhosi záhadného robotického mima se mu však povedlo výborně udržet po celou dobu představení. Navíc přesně vystihl dráždivou nejednoznačnost své postavy, a tam, kde by snad text hrozil sklouznout do sebedojímavosti, vyvážil danou scénu jemnou ironií.

Pro mne osobně je celkové vyznění Valčíku náhody vlastně dost depresivní – když má někdo smůlu, tak má holt smůlu, a nic s tím neudělají ani nadpřirozené síly, natožpak člověk sám. Díky závažnosti tématu se mi však Vajdičkova novinka zdá být nejsilnějším titulem Krátké Dlouhé v posledních letech.

VOJTĚCH VOSKA

foto Martin Špelda
Více informací zde