Škorpil: Bílá nemoc (Městská divadla pražská - ABC)

Dočekalova inscenace Čapkovy Bílé nemoci nabízí jedno zásadní intelektuální cvičení: jak bychom dnes, v době kdy se ke slovu opět ve zvýšené míře dostávají míroví i váleční štváči, reagovali na dramatika s tak obecnou, vlastně naivní a v mnohém přehnaně simplifikovanou ideou pacifismu? Za sebe nemám odpověď. A nenabízí ji ani inscenace. Dokonce si myslím, že se po něčem takovém ani ptát nechce. Protože chce… Co vlastně?

Nabídnout výraznou hereckou příležitost Miroslavu Donutilovi v dvojroli Galéna a Maršála? Možná, jenže to by nesměl působit jako stín dávného sebe sama: v galénovské humanistické pokoře příliš pasivní a jednostrunně laskavý (navíc s jasně patrnými ozvuky dávno ohrané polohy Doktora Martina) a v poloze maršálovské zas prostý náboje diktátora schopného fanatizovat davy. V obou případech vyhlíží především unaveně.

Nefunguje ani na první pohled se nabízející podobnost roku 1937 a současnosti: jsme na prahu války a nedávno k nám z Číny přišel virus. Jenže covid byl tak „hodný“ že sám zmutoval (zdá se zatím, snad) do formy oné vysmívané „chřipečky“ a byť máme za prezidenta generála, se svými věrnými nevytáhl proti vládě a po ulicích nebouří válkychtivé davy. To spíš ti hluční „chcimírové“. A do mezer mezi jednáními vsunuté citáty z dobových pro- i protičapkovských reakcí a anonymů? To je metoda tak ohraná a v konečném důsledku nicneříkající, že působí jen jako jakási výmluva k tomu, proč se Bílé nemoci vracet. Zbydou tak snad jen některé zajímavě choreografované mizanscény a „rock-operní“ zpěvy z dílny Ivana Achera v již skoro tradičně spolehlivém provedení některých členů souboru.
(EDIT: děkuji Danielu Přibylovi za upozornění že se nezpívá v esperantu. byť jsem volbu tohoto v základu "pacifistického" jazyka považoval za logickou)

autorem fotografií je Patrik Borecký
více o inscenaci ZDE