Dubský: Festival Regiony (středa 28.6.)

Uhol_92 Bratislava: Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny

MeetFactory: Dech

 
Toni Wolff zisťuje, že prerobila milióny

Autorská inscenace nezávislého bratislavského uskupení Uhol_92 je do jisté míry formálním experimentem, jehož tématem jsou ezoterické influencerky, kterých se s rozvojem sociálních sítí objevilo neuvěřitelné množství. V době analogové musel mít guru nepopiratelné osobní charisma, aby dokázal hypnotizovat davy, dnes stačí umět zacílit na správný segment publik a, chápat algoritmy internetových platforem. Obsah už není tak důležitý, bez problémů ho dokáže vytvořit umělá inteligence.

Režisérka a autorka scénáře Alžbeta Vrzgula pojala tento fenomén sice s ironií, ale jinak vcelku vážně, obskurnost všelijakých ezoteriků si možná říkala o větší nadsázku. Vrzgula se ovšem nechtěla vysmívat lidem, kteří insta-šamankám naletí, považuje to za seriózní problém, před nímž je třeba varovat. První část inscenace odhaluje mechanismy, na jakých je byznys novodobých guru postavený a naznačuje i mnohé neblahé důsledky, kdy člověk, který se do této alternativní reality ponoří, přijde v lepším případě o peníze, v horším mohou být důsledky dalekosáhlejší, třeba když lidi se závažnou chorobou dokážou samozvaní léčitelé přesvědčit, že jim moderní medicína škodí.

  

Přednášku na téma, jak být dobrý ezoterik (tedy jak mít co nejvíce followerů) náhle přeruší postava Toni Wolff (hraje ji Lenka Libjaková), což byla, jak jsem si po představení musel vygooglovat, psycholožka a spolupracovnice Carla Gustava Junga. Ta do debaty vnáší racionální pohled.

O přestávce dojde k zásadní přestavbě scény a část diváků je pozvána, aby si sedla přímo na jeviště. Ke změně dochází i ve formě vyprávění. Přiznám se ale, že jsem se ve druhé půlce už příliš neorientoval. Celá se odehrává v lehce halucinogenní atmosféře ve výrazně stylizovaných kostýmech, určující téma první poloviny se však vytrácí a sdělení rozostřuje.


Dech

Nasadit inscenaci, která se z velké části odehrává ve tmě a experimentuje s jevištním minimalismem, na desátou hodinu večerní po náročném festivalovém dni zavání dramaturgickým hazardem. Naštěstí hlas charismatického Jana Hájka dokáže člověka udržet v bdělém stavu a kusem jej provést.

Hra, jejímž autorem je Matěj Samec (režírovala Natálie Deáková), se pokouší o ponor do podvědomí muže procházejícího duševní krizí po smrti své matky. Protagonista odjíždí hledat rovnováhu kamsi do vysokých hor a v myšlenkách z různých úhlů nahlíží komplikovaný vztah se zesnulou matkou. Neorganicky se vynořující úvahy a duševní stavy podporují až meditativní atmosféru. Oživením jsou civilně pojaté dialogy se starší sestrou (ženské postavy v inscenaci hraje Barbora Milotová), která je plně v zajetí těch nejabsurdnějších konspiračních teorií, jež přinášejí do jejího osamělého života v bytě s třiadvaceti kočkami alespoň nějaké vzrušení.

Ponoření jeviště do tmy diváka nutí koncentrovat se na text. Nemyslím ale, že by kompletně setmělé scény nabízely nějakou přidanou hodnotu oproti těm, jež byly (velice úsporně) nasvíceny. Po několika inscenacích stavějících na silné vizuální stránce, které jsem letos na Regionech zhlédl, bylo nicméně osvěžující vidět dílo, které se vydalo cestou přesně opačnou.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalový program zde
foto: festivalový web