Transiteatret-Bergen: Stav ohrožení (15:20-16:20) - hodina, která formovala Norsko
Olivier de Sagazan: Transfiguration
M.A.R.
Bylo to takové komorní, tiché a nostalgické ranní představení na jevišti DRAKu (vešla se tam jediná účinkující i diváci). Španělská performerka Andrea Díaz Reboredo stála za velkým kuchyňským stolem nasvíceným obyčejnou lampou a vyprávěla o osudech blíže neurčeného domu v blíže neurčeném městě kdesi u moře. A také o pěti generacích její rodiny, které v onom domě pobývaly. Postupně přitom jaksi “archeologicky” odkrývala vrstvy dřevěných krabiček, kterými byl stůl na začátku zarovnaný, a s pomocí jejich obsahu (byly v nich například fotografie nebo šachové figurky) demonstrovala, jak se dům i jeho obyvatelé v průběhu více než sta let proměňovali.
Zádrhelem podobně pojatých inscenací bývá převod do češtiny, který nevyhnutelně naruší plynulost a trochu i atmosféru (v tomto případě byla překladatelka přímo na jevišti, titulky by dost dobře použít nešly). Ani nemluvě o pasážích, ve kterých má nastat přímá komunikace s diváky. Letos v Hradci s tím bojovalo více tvůrců, ale pokud mohu soudit, v případě M.A.R. rušil překlad asi nejméně. Výsledkem bylo představení, o kterém se obvykle říkává “bylo to milé”. Žádný extra hluboký nebo strhující zážitek, spíš taková příjemná intimní hodinka. Úvodní potíže s výše zmíněnou lampou ovšem způsobily skoro dvacetiminutové zpoždění, takže jsem v natěsno naplánovaném programu nestihnul následující Její pastorkyni na hlavní scéně. Kolaterální ztráty, říkají tomu vojenští experti.
Stav ohrožení
Norská inscenace sleduje minutu po minutě události v průběhu hodiny, která v roce předcházela nechvalně proslulému masakru na ostrově Utöya. Jméno samotného vraha se téměř rituálně neobjevilo ani v názvu ani v samotném představení, moc platné to ale tvůrcům nebylo, stejně se všichni bavili o tom, že jdou „na Breivika“. To je ale jen detail, podstatnější je, že se stejně jako v případě polské inscenace o holocaustu musím bohužel uchýlit k opakování tvrzení „silné téma není zárukou silné inscenace“.
Norští divadelníci se evidentně chtěli vyhnout lacinému ždímání emocí z tragické události, chytili se však do pasti úplně jiného typu: hodinová inscenace (které dominuje live cinema) vlastně jen hodně nenápaditě ilustruje to, co je řečeno slovy. Přesněji řečeno, kombinací živého komentáře, nápisů na papírových nálepkách a dokumentárních záznamů toho, co se říkalo v norském rádiu v hodině mezi výbuchem ve vládní čtvrti Oslo a hlavním teroristickým útokem na ostrově Utöya. Konkrétně to vypadá třeba tak, že jeden z herců nejdříve zmíní, že rádia zmiňovala historku o paní, která usnula v hotelové sprše, a o chvíli později tu relaci opravdu (kompletně) pustí. Norsky s českými titulky. Poté, co je oznámeno, že Breivik dojel před vládní budovu dodávkou, sledujeme na projekčním plátně ruku, která nakreslí několik dodávek. Pak dodávku, vyrobenou z papíru. A tak dál. Včetně několika písní nebo zpravodajských relací světových televizních stanic, které o výbuchu informovaly. Tragická pointa je samozřejmě od začátku jasná, čas k ní neustále odpočítávají digitální hodiny, jenže málo platné: jakkoli tragická pointa nemůže být omluvou pro absenci divadelnosti a invence.
Transfiguration
Už se mi skoro zdálo, že se v celém festivalovém zpravodajství k tomuto výrazu nedostanu, ale na poslední chvíli to vyšlo: to, co předvedl francouzský performer Olivier de Sagazan bylo fascinující. S rostoucím údivem přecházejícím do úžasu a pak do zmíněné fascinace (je důležité to slovo opakovat) jsem sledoval, jak na sebe postarší hubený muž patlá stále další a další vrstvy neurčité mazlavé hmoty a barev, nejprve na hlavu a pak na celé tělo, mění se v nejrůznější bytosti a při tom všem pro sebe neustále cosi šílenecky mumlá a prozpěvuje.
Zážitky tohoto typu se špatně předávají, jakýkoli popis působí trochu banálně. Žádný děj, jen stupňující se pocit absurdní podivnosti a nepříčetnosti. Vše vyvrcholilo tím, že si Sagazan přilepil na hlavu koudel jakožto blond vlasy a sám sebe podpálil. Docela mohutný a vytrvalý oheň pak dlouho naslepo uplácával holýmu rukama, aniž by ovšem přestal vydávat své divné zvuky. Když se konečně uhasil, částečně se oklepal, postavil se a se zdvořilým „Merci bien“ odkráčel z jeviště. Fascinující. Pokud byste někdy někdy na Sagazana narazili, neváhejte (děti doporučuji nebrat).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme