Hankovcová: Edvard II. (Depresivní děti touží po penězích)

Zpytování svědomí

Drama Christophera Marlowa z konce šestnáctého století působí jako stvořené přímo pro Jakuba Čermáka a jeho Depresivní děti. Příběh plný mocenských intrik i spalující vášně se totiž točí hlavně kolem neskrývané homosexuální orientace nově nastupujícího krále. Edvardovi totiž po usednutí na trůn nic nebrání udržovat poměr s mladíkem Gavestonem a zahrnovat jej dary, což se nesetkává s pochopením u britských lordů. Ti samozřejmě předstírají, že jediným důvodem jejich rozčarování je rozmařilost a nehospodárnost nového panovníka, je však patrné, že opravdovou příčinou je na odiv stavěná, hlasitá homosexualita králova milence.

Denis Šafařík se v roli Gavestona stává ztělesněním určitého předsudečného stereotypu o gayích. Je extravagantním, sebestředným člověkem, který se nestydí za svou sexualitu, naopak, dává ji jasně najevo. Jeho okázalé nakrucování, cupitání i projev, v němž se každá slabika trochu dlouho a lepkavě táhne, jej dělají dost nesnesitelným. Ale o to přesně jde. Ve chvíli, kdy se vrací z vyhnanství s triumfálním výkřikem: „Jsem zpátky, vy mrdky!“ jsem se přistihla, že si vlastně přeju, aby už ho rozlícení lordi opravdu na místě zabili. A hned vzápětí mi došlo, jak chytrá tato přehnaná stylizace je. Způsob, jakým Gavestona nemůžou vystát lordi (a nejspíš občas i diváci), dost věrně kopíruje obecnou míru tolerance ve společnosti. Chování lordů, které nakonec eskaluje vraždou Gavestona, by se totiž dalo popsat už zlidovělým výrokem: „Nejsem homofob, ale…“ Nejsem homofob, ale když jsi je sám sebou někdo příliš jistý, nelíbí se mi to. Nejsem homofob, ale když vidím dva homosexuály držící se za ruku, tak odbíhám zvracet. Nejsem homofob, dokud se všichni chovají tak, jak chci, aby se chovali.

Edvard II. je spíše tichým, jemným mužem, který netouží po ničem jiném než po lásce, když mu jí ale lordi nedopřejí, mění se v bezcitného krutovládce. Jeho představitel Michal Kern v samém úvodu předvede, že dokáže zvládnout všechny charakterové vlastnost i pohnutky své postavy: v krátkých střizích střídá hlasitý smích s předstíranou lítostí, aniž by jakákoliv z poloh vypadala nuceně a trapně. Inscenace stojí za vidění už jen kvůli jeho výkonu.

Mám k inscenaci výhrady. Některé obrazy, které režisér používá k zesílení stěžejních myšlenek či vykreslení charakterů postav, mi přijdou zbytečně banální, zavánějící trochu zvětralými pokusy o vtipy. Stejně tak jsem nerozuměla změnám v místech zasazení děje. Jednou do prostředí kanceláře, kde vládne boss s visačkou KING, jednou do „klasického“ království, kde moc symbolizují okázalé korunovační klenoty. Obojí vyhlíží jako nápady, co prostě chvíli sloužily, ale pak se od nich upustilo.

Čermák však dokáže být břitký, krutý, ale i jemný a citlivý tvůrce. Umí šikovně balancovat mezi šokující extravagancí a intimitou. A témata, která v inscenaci otevírá – krom popsaného komentáře k homofobii pokládá i otázky ohledně generačního traumatu nebo vztahu církve k menšinám – jsou důležitá a na divadle by se o nich mělo mluvit.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

foto Michaela Škvrňáková
více informací zde