Mikulka: Festival Arena (pondělí 19. 6.)

My kluci, co spolu chodíme: Ponorka

My kluci, co spolu chodíme jsou především improvizátoři, pouštějí se však i do projektů, které se pohybují na pomezí čisté improvizace a nazkoušené inscenace (o Hostině jsem už na Nadivadle psal: k přečtení tady). Nová inscenace nazvaná Ponorka měla premiéru na lodi Tajemství v rámci festivalu Aréna a pokud tomu správně rozumím, stejně jako Hostina volně sledovala předem daný půdorys. Mezi nazkoušenými pasážemi se ovšem pravidelně otevíral prostor pro kompletně improvizované výstřednosti. Bohužel je to jen odhad, chtělo by to zajít na Smíchovskou náplavku ještě jednou - což bych učinil rád, jenže Kluci tam hrají pouze dvakrát a termínově mi to bohužel nevychází. Takže nezbývá, než podat letmou zprávu z premiéry zatíženou značnou dávkou nejistoty.

Děj se odehrává příhodně na lodi (a naopak, odkaz na loď Tajemství se dostal i do sloganu jednoho z četných songů) a točí se kolem chlapáckých vztahů několika blíže neurčených  námořníků. Dynamika jejich vztahů je proměnlivá, komplikovaná - a jak už to u Kluků bývá, velice zábavná. Nebudu se pouštět do něčeho tak pošetilého, jako je konkrétní popis improvizovaných výstupů a krkolomností, i tentokrát se ale potvrdilo, že všchni čtyři performeři (plus hudebník, tentokrát též v roli kapitána) na sebe skvěle slyší, nepřekážejí si, nepřetahují se o pozornost, umí si nahrát a podpořit jeden druhého v bizarních nápadech. Přičemž doslova srší invencí, energií i chutí atakovat hranice - řekněme - uměřenosti a dobrého vkusu, aniž by to ovšem bylo nevkusné nebo křečovité.

Ponorka měla skvělou atmosféru. Včetně toho, že kromě očekávatelných groteskních legrácek občas došlo i na ztišené, snad až melancholicky teskné pasáže (pojaté samozřejmě s koňskou dávkou ironie, ale snad přece jen brané alespoň trošičku opravdově). Konec konců přesně takový ráz mělo i finále, ve kterém loď s novým neschopným kapitánem pluje bůhvíkam a námořníci se popořadě pouštějí do bilancování - než se za halekání závěrečného songu Ty jsi můj břeh, doprovázeného lehce psychedelickou projekcí, jeden po druhém spustí kamsi do nicoty podpalubí.

Souhrnně řečeno: velepříjemných devadesát minut. Potvrdilo se, že My kluci, co spolu chodíme, jsou skupina, kterou se vyplatí sledovat bez ohledu na to, jestli zrovna improvizují totálně a nebo jen napůl.

více zde
o festivalu Aréna budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 21. 6. v půl čtvrté
fotku z představení se mi bohužel objevit nepodařilo (tipy vítám)