Mikulka: Happy Hour (Jan Mocek - Afred ve dvoře), Veřejní nepřátelé (Divadlo Na Zábradlí)

Myslitelé vs. polystyrén

Viděl jsem v tomto týdnu dvě divadelní představení, a bylo to jako onen příslovečný den a noc. V pondělí v Alfredovi ve dvoře premiéru Happy Hour Jana Mocka a v pátek Na zábradlí první reprízu Mikuláškových Veřejných nepřátel. V tom prvním trojice performerů bez jediného slova zhruba padesát minut poponášela polystyrenové desky, v tom druhém vedli Michel Houellebecq a Bernard-Henri Lévy - v zastoupení Václava Vašáka a Miloslava Königa - filosoficky laděné dialogy o smyslu života a vlastní existence.

Oba francouzští myslitelé řeknou během večera o životě i o sobě samých spoustu hlubokých, skeptických i jiskřivě paradoxních myšlenek (což nemíním nijak ironicky) a nakonec dojdou k jakémusi vzájemnému respektu a porozumění. Nosiči polystyrénu neřeknou nic. Svým úsilím, sice urputným, leč nesmyslným a vedoucím k pochybným a nestálým výsledkům, nicméně ponoukají diváky k tomu, aby v tom podivném pachtění svépomocně smysl objevovali. Kdo chce, může klidně dojít třeba až k úvahám, které se budou dotýkat docela podobných témat jako korespondence obou slavných Francouzů.

Nápadná je jedna, myslím, že docela podstatná věc. V případě Happy Hour je zřejmé, že tvůrci svému „materiálu“ skutečně věří, nepřidávají nic navíc, nevysvětlují, nesnaží se publikum pobavit žádnými „ozvláštňujícími“ triky. Veřejní nepřátelé na to jdou úplně opačně: proud slov doplňují různé legrácky, projekce, výjevy poetické i bizarní. Občas je to docela zábavné, jenže málo platné, jsou to jen jakési pentličky, které k podstatě věci nic zásadního nepřidají. Koho myšlenky Lévyho a Houellebecqa opravdu  zajímají, nejspíš si jejich korespondenci jednoduše přečte, milovníci divadelního kouzlení se mohou cítit poněkud zahlceni záplavou slov. Navzájem se tyhle dvě roviny nijak zvlášť neposilují.

V případě takto odlišných divadelních inscenací je otázkou, zda vůbec lze nalézt nějakého společného jmenovatele, na kterém by je mělo smysl porovnávat. Jeden mě ale napadá. Happy Hour jsem po celou dobu sledoval se zájmem, občas trochu nevěřícným, ale s nepochybným zájmem. V případě Veřejných nepřátel jsem se musel k pozornosti docela usilovně nutit, neustále totiž hrozilo, že se mi myšlenky rozběhnou kamsi úplně jinam.

Více informací zde (Nepřátelé) a zde (Happy Hour)
foto KIVA a Martin Špelda
O Happy Hour jsem mluvil v Mozaice ČRO 3.11. (od 15:40), o Veřejných nepřátelích pohovořím tamtéž v pondělí 6.11.