Mikulka: Stud (Volkstheater Wien - Pražský divadelní festival německého jazyka

Opravdu to muselo být divadlo?

Asi to byla jen náhoda, ale viděl jsem poslední dobou nápadně mnoho divadelních představení, po jejichž skončení mi v hlavě zůstala trčet protivná otázka: „A opravdu to muselo být divadlo?“ Naposledy jsem se takhle ptal po monodramatu Stud, se kterým se v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka představil Volkstheater Wien.

Francouzská spisovatelka (a nobelistka) Annie Ernaux ve své autobiografické knize evokuje širokou škálu nepříliš povznášejících vzpomínek z dětství a dospívání; počínaje poměry v rodině, přes katolickou internátní školu až po autobusový výlet do Lurd. Společným jmenovatelem je onen titulní stud, pocit méněcennosti který jako dívka cítila vůči společensky výše postaveným, hezčím, sebevědomějším. No a Friederike Tiefenbacher to během osmdesátiminutového představení převypráví. S prožitkem odpovídajícím smyslu vyprávěného, s občasným (decentním a vcelku zbytným) rozehráváním, kultivovaně, solidně, ale taky bez velkého charismatu a v poněkud uspávajícím monotónním tempu i neměnné náladě.

Kromě ní je na scéně výtvarnice Franzi Kreis, která nezávisle na průběhu vyprávění věší na zadní stěnu fotografické papíry, které natírá vývojkou, takže se vzpomínky pomalu vylupují i zde: černobílé, nezřetelné tváře a postavy. Docela hezký nápad, ale po pěti minutách a první „vyvolané“ fotografii je princip jasný a dál se už jen až do konce opakuje beze změny.

Pokud mohu soudit, ta kniha nejspíš bude zajímavá - potíž je v tom, že by určitě bylo mnohem lepší si jí přečíst, než sledovat nepříliš invenční scénické výpisky. Nebo si třeba poslechnut dnes tak populární audioknihu. V komorním studiu Pod Palmovkou došlo na zážitek, o kterém se nehezky říká „nic proti ničemu“. Takže do třetice: „A opravdu to muselo být divadlo?“

Více informací zde