Škorpil: Cesta dlouhým dnem do noci (Divadlo v Dlouhé)

 Zhruba ve dvou jejích třetinách přeruší Burajovu inscenaci Cesty dlouhým dnem do noci umělecko-terapeutická intervence „Sen o terapii“: na scénu vejde terapeut Daniel Wagner a rozestaví židle, na něž usednou herci. Jsou stále ve svých postavách, ale mimo O’Neilův fikční svět a podstatně civilněji odpovídají na celkem očekávatelné otázky. Divák se nedozví nic nového, jen je mu shrnuto, co by jinak – snad složitěji, či méně přímočaře – dokázal vyčíst z náznaků a vodítek obsažených v textu i inscenaci. Osobně považuji tento vstup za zcela zbytečný ornament, který zbytečně (ne-li urážlivě) podceňuje důvtip diváctva i um Eugena O’Neila. Dvojakost této scény, tedy rozlomenost mezi trváním na psychologické věrohodnosti postav a jejich realistickým ztvárněním a inscenátorským vstupem do takto budovaného světa je ale příznačný pro celou inscenaci.

Na jedné straně je zde Burajem přiznávaná snaha o až „staro-realistické herectví“ psychologického prožívání a na druhé využitím mikroportů, playbacků a především světelné střihy vlamující se do budované atmosféry. Jinou věcí pak je, že takové herectví už u nás prakticky vymizelo a je patrné, že i velezkušení herci typu Jana Vondráčka či Barbary Lukešové s ním občas mají potíže. Inscenace hledá v O’Neilově dramatu módní témata psychické křehkosti, péče o traumata a emotivnosti a odvolává se na tradovaný generační rozdíl v citlivosti k této problematice. V tomto smyslu je tedy současná či moderní. Zároveň však Buraj neváhá neironicky sáhnout k tak prastarým inscenačním klišé jako je „výrazový tanec“ v okamžiku kdy se Mary propadne do vzpomínek či již roky zprofanované sílící hučení ilustrující houstnoucí atmosféru na jevišti.

foto Martin Špelda

 vice o inscenaci