Voska: Filoktétés. Last minute (Divadlo X10)

Na dovču s Filoktétem aneb Možná, že se mýlím

Občas se mi přihodí, že odcházím z představení, aniž by se mi podařilo pochopit, co a proč se mi tvůrčí tým svou inscenací snažil říct. Tak se stalo i na jednom z prvních uvedeních titulu Filoktétés. Last minute v Divadle X10. Chyba může být na mém přijímači nebo na straně divadla, chtěl jsem to prostě jen zmínit, abych dal na srozuměnou, že k veškerým následujícím řádkům je záhodno přiřadit si výrazy jako možná, pravděpodobně, asi.

„Dvojnázev“ Filoktétés. Last minute se mi jeví docela přiléhavým k tomu, co se v hracím prostoru odehrává. Kostrou inscenace je příběh Sofoklovy tragédie o Filoktétovi, na kterého všichni naléhají, aby šel bojovat do trójské války, přičemž ho nakonec definitivně přemluví zjevivší se Héraklés. Část Last minute pak zastupují vcelku nahodilé aktualizace, kterými dramatik Ondřej Novotný děj vyfutroval – někdy to jsou bizarní jednotlivosti (antičtí hrdinové mluví o heráku, salátu s avokádem či all inclusive pobytech), jindy celé videovstupy z covidové blízké minulosti. To vše Jan Bárta v hlavní roli znechuceného, opuštěného bojovníka doplňuje občasnou hrou na bicí.

Nedá se nic dělat, podobně jako u zdejšího předloňského titulu Gorgó se mi ani zde nepodařilo najít hlubší smysl toho, co jsem viděl. (Protiválečný apel? Poukaz na rozežranou západní společnost? Těžko říci.) Ovšem zatímco ve zmíněném případě se pracovalo se záměrnou nedořečeností replik a skoky v čase i prostoru, Filoktétés je v tomto ohledu přece jenom učesanější, takže moje divácké zmatení nebylo tentokrát tak mučivě bezvýchodné.

Povšimnu si tedy alespoň několika jednotlivostí. V první řadě výkonu Hynka Chmelaře, který podobně jako ve velmi zdařilé Destrukci přesvědčivě ukazuje komický pól svého herectví. Jeho Odysseus připomíná cholerického základkového učitele, zuřivě se snažícího dovést výpravu do vítězného cíle. (Dojde ostatně i na zkoušení ostatních postav/účinkujících z řeckých bájí, což je asi nejvtipnější moment inscenace.) Důvod pro zapojení vloženého videomonologu o černé hmotě, která se vyvalila z domácí ledničky a vyhodila z okna jeho umírajícího otce, jsem sice – hádáte správně – nepochopil, nemohu ale neocenit Chmelařovu oslizlou uhrančivost, s níž obskurní historku vypráví.

Povedl se vizuální komponent inscenace: četné projekce promítané na zadní stěnu scény jsou tentokrát fragmentovány spuštěnými látkovými proužky, „mluvící hlavy“ jsou tak při pohledu z publika pozoruhodně rozsekány a díky tomu působí až lehce nadpřirozeným dojmem. Potěšila i závěrečná píseň Zombie od The Cranberries v suverénním pěveckém podání Václava Marholda za doprovodu elektrické kytary Vojtěcha Hrabáka a Bártových bicí. Na koncert „The X10 Band“ bych si asi býval zašel raději než na Filoktéta.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Patrik Borecký