Voska: Ztratili jsme Stalina (Dejvické divadlo)

Kruté žerty se Sověty

Ani mne nejnovější premiéra Dejvického divadla příliš neuchvátila a souhlasím s Jakubem Škorpilem (tady) i Radmilou Hrdinovou, že hlavním kamenem úrazu inscenace Michala Vajdičky je přepísknutá fraškovitost směřující až k řachandě. A ano, obzvlášť ve srovnání se stejnojmenným filmem, který komickou a drsně tragickou rovinu dokázal vybalancovat daleko šikovněji. Přesto si zkusím trochu zahrát na ďáblova advokáta, abych vyzdvihl dva aspekty, které mi v dejvické inscenaci přišly vlastně dost povedené.

Zejména je to pojetí postavy Lavrentije Beriji v podání Tomáše Jeřábka. Na první pohled působí nevýrazně až unaveně. To má však dle mého názoru na svědomí zmíněná celková křiklavá stylizace Vajdičkova počinu. A právě díky ní dokáže Jeřábek kontrastně vyniknout – už jen tím, že z početného ansámblu je snad právě jen jeho projev civilnější a stává se tak výborným protipólem třeba krutě přehrávající Kláry Melíškové. Berija zkrátka není srandovním ňoumou ani neustále přiožralou postavičkou jako všichni ostatní, ale nevyzpytatelným mužem skrývajícím hodně temná tajemství. Jakkoli v klíčové scéně hádky („Na všechny z vás něco mám!“) naráží Jeřábek na limity svého temperamentu i hlasu, pořád se pro mne jeho výkon stal nejpříjemnějším překvapením večera.

Stejně tak šťastným se mi jeví nápad do inscenace zakomponovat dva neustále dohlížející vojáky v podání Františka Beleše a Pavla Praise. Duo mladých strážců je totiž další skulinou, kterou se do dejvické novinky podařilo propašovat kýžený mrazivý podtón. Většinou zústávají u ostražité a zároveň vyděšené mimiky, ve druhé půlce však dojde i na rozsáhlejší zapojení Belešova vojáka, které považuji za jednu z nejsilnějších scén inscenace. Berija hledá Světlaně (tedy Stalinově dceři) nového milence, aby ji ukonejšil, či spíše zavřel ústa, a do oka mu padne právě mladý strážce. Nařídí mu se svléknout, aby si ho Světlana mohla prohlédnout a vyzkoušet si, zda by jí vyhovoval. Co by mohlo snadno sklouznout do podbízivé svlékačky, dokáže Beleš podat jako silné svědectví o bezbrannosti průměrného sovětského člověka, s nímž si mocní mohou dělat, co se jim zlíbí - s postupně rostoucím zoufalstvím s bolestnými přidušenými vzlyky.

Na bezmála dvouapůlhodinovou inscenaci to, pravda, není úplně mnoho, ale i tak mne tyhle dva body docela potěšily. A aspoň pár komických gagů se také povedlo. Ztratili jsme Stalina vidím – podobně jako třeba Interview – coby provozní titul, který si jako tip do anket asi nepoznamenám, ale chodit se na něj nejspíš bude. (Stejně jako na cokoli jiného, co se v Dejvicích objeví.)

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto Alena Hrbková