Mikulka: Postradatelní (Buchty a loutky)

Sylvester se vrací

Kritici mají sklon - vcelku pochopitelný - přeceňovat v divadle originalitu. Když se v inscenaci nestane něco neočekávaného, překvapivého či dosud neviděného, bývá to důvod k nespokojenému mrmlání (uznávám, sám to taky občas provozuji). Nic proti originalitě, jenže - co si počít s těmi, kteří zkrátka a dobře dělají to své, kteří drží styl? Hezkým příkladem mohou být Buchty a loutky. Zkušenější divák si v jejich případě může skoro pořád říkat něco jako „tohle už jsem viděl“. Jasně, viděl, no a co? Myslím, že se v tomto ohledu mohu směle považovat za diváka zatraceně zkušeného, ale stejně se na každou novou premiéru Buchet těším a obvykle si v ní s větším či o něco menším potěšením najdu to své. A je mi přitom vcelku jedno, že to už dávno není nic objevného a překvapivého.

Pomyslně by se dalo „odškrtávat“ i v případě variace na hrdinský film Postradatelní ve kterém režírující Sylvester Stallone shromáždil udivující množství stárnoucích hvězd akčního filmu 80. a 90. let. Takže: zábavný projev Marka Bečky před začátkem představení, velkolepý příběh rozebraný na cucky (i když tentokrát byla dějová linka vlastně docela konzistentní), parodované chlapáctví, nepatřičné „domácké“ loutky v rolích akčních hrdinů i padouchů (od Vodníka po Hurvínka), cynické žertování, disneyovsky přeslazené lyrické scény s krásnou dívkou (ty ovšem vyzněly vzdor drasticky nadsázce skoro něžně), legrační spolupobývání loutek různých měřítek spolu s herci, ironické zcizující hrátky se scénografií, popkulturní narážky a tak dále. Prostě Buchty a loutky se vším všudy.

Klíčové je to, že Postradatelní nepostrádali spoustu hezkých nápadů a hravou energii. A to v míře, kterou může souboru více než třicetiletému závidět i generačně mladší konkurence. Tedy přesně to, co povyšuje živý styl nad pouhé rutinované opakování sebe sama.

více informací zde
žádnou fotku z představení jsem bohužel neobjevil