Škorpil: Dotyky a spojenia 2024 (pátek 28.6.)

Divadlo Jozefa Gregora Tajovského: Tel3gram
Divadlo Jána Palárika v Trnave: Filip

Počasí nad Turzbchem zůstává víceméně neměnné a jelikož vynechávám Hugův svět Bratislavského bábkového divadla viděný před pár týdny v Brně, program nabízí dvojici biografických inscenací. A nemohly být rozdílnější.

Tel3gram je inscenace složená ze tří autorských segmentů režisérek-autorek připravená k 75. výročí divadla a zpracovávající osudy Josefa Gregora Tajovského a jeho ženy Hany. Kateřina Quisová přivádí na scénu Gregora Tajovského, který ve vykachlíkované kuchyni (scéna je společná všem částem) rekapituluje 7 zásadních momentů svého života jako aspirujícího dramatika. Daniel Výrostek popíše okolnosti, pak zahraje kus z jedné z Tajovského her a pak zase popíše a zase a zahraje a to vše… sedmkrát. Druhá část, jejíž autorkou je Silvia Volman, vychází z korespondence mezi na frontu první světové války odvedeným Tajovským a do českého exilu se uchýlivší Hany. Citují se dopisy a mladý pár si na scéně mezi sebou posílá klubka provazu, jejichž „vlákna“ tvoří pouta mezi nimi. Otřepanější a názornější „metaforu“ si těžko představit. Když už to vypadá, že polopatičnosti nebude konce, vzbouří se představitel Tajovského s tím, že koho zajímá nějaká válka. Dojde tedy na aktualizaci a to - „zcela překvapivě“ - paralelou mezi situací manželů Gregorových a ukrajinským párem, kde on je na frontě a ona v exilu v Bratislavě. Polopatičnosti a doslovnosti neubývá, jen je divák tak trochu vydírán poukazem na současný konflikt. Závěr pak patří pasáži z pera Alžbety Vrzguly, který nás přenáší do budoucnosti roku 2045, kdy si Hana Gregorová chystá projev k 95. výročí divadla a využívá přitom svůj proslov z roku 1945 akcentující nutnost boje za mír a roli ženy v tomto zápasu. Do toho se míchá její minulé já a Wonder Woman a vše opět polopaticky směruje k pointě, že za všechny války můžou chlapi, a kdyby někdo poslouchal ženy, máme mír už od pradávna. Obávám se, že ale už jen málokdo opravdu vnímá, protože inscenace demonstruje známý divadelní paradox, že i devadesát minut může někdy trvat tři hodiny.

Oproti tomu trnavský Filip v režii Jána Luterána a na textovém podkladě Miro Dacha. Inscenace, na které by se mohli učit nejen ve Zvoleně, ale třeba i na Letní scéně divadla Kampa. Portrét Jaro Filipa, jako kongeniální mozaika vtipu, ironie, vážně i nevážně podávaných kultovních písní i znovu aktuálních poltických kupletů z let devadesátých. Přesně dávkovaný odstup i trocha toho sentimentu, portrét umělce skládaný z malých střípků a přitom věrnější a evokativnější než chronologie (na Kampě) či didaktičnost (ve Zvoleně). Je smutný kritický paradox, že reflexe takové inscenace nakonec vždy zabere méně místa než kritika těch nepodařených a že kritik, i kdyby se snažil sebevíc, jen těžko dokáže takový zážitek evokovat. Jak praví ohraná fráze: To se prostě musí vidět.

stránky festivalu zde
o vybraných festivalových inscenacích budu více psát v SADu 5/24