Mikulka: Festival Regiony 2024 (čtvrtek 27. 6.)

Malé divadlo České Budějovice: Gaga
Tantehorse: Light in the Darkness
Company WoW: Tíha duše – vše je dočasné
Škrobotník, Šlundra, Šibrová: Pitva
Hm…

Gaga
Tohle představení by se dalo vidět i tak, že Jihočeši divadelně rehabilitovali plastové kachničky vyspané do oceánu, a vlastně i celé téma znečištění moří plastovými odpady. Na rozdíl od Aay Pego (psal jsem o ní včera) totiž nezůstali u pouhého otravného popisu, ale převedli vše do tajemně poetického světa, ve kterém dětské publikum nejprve sledovalo, jak se kachničky vyrábějí, jak potom společně třeba s igelitovými sáčky bloudí oceány a jaké potíže z toho vyplývají. Nic sice nebylo řečeno úplně explicitně, nicméně smysl byl zřejmý. Což je přístup, ze kterého by se mohli poučit i leckteří tvůrci divadla pro dospělé. Já vím, že nepoučí, ale lze se při této příležitosti alespoň trochu zasnít nad světem, ve kterém by aktivistické nadšení libovolného typu nenahrazovalo nedostatek divadelnických schopností. Konkrétní příklady si jistě každý dokáže dosadit sám.

V případě Gaga navíc dobře vycházel ještě další princip: všechna ta divadelní kouzla herci předváděli zcela nezakrytě, takže bylo možné sledovat jak výsledný efekt, tak úplně prozaický způsob, jakým ho bylo dosaženo. Nic mimořádného se v tomto ohledu nestalo, ale o něco takového zjevně ani nešlo. Zvětšování kachniček, když připlouvají po provázkovém moři blíž, podmořský svět se svítícími rybami s kachničkou v břiše a tak dál. Ostřílené diváky to nepřekvapilo, ale děti zíraly s otevřenými ústy (alespoň pokud jsem stíhal pozorovat).

Light in the Darkness
Anotace ve festivalovém programu a festivalový zpravodaj se předháněly v tom, kdo ověnčí tuhle inscenaci většími superlativy („mimořádné, teatrálně expresivní zpracování vysoce výtvarných obrazů smrti, lásky a pekla využívající techniky současného mimu, tance, objekty, loutky a masky“).

Za sebe bohužel musím konstatovat, že mě tajemně se tvářící pohybový duet Miřenky Čechové a Radima Vizváryho naprosto minul a představení jsem zcela trpně odkoukal, aniž by se mne cokoli z převedeného jakkoli dotklo nebo mi v průběhu pětasedmdesáti minut cokoli přišlo tzv. „zajímavé“ či alespoň trochu zábavné (došlo i na pokusy o humor). Uznávám, že nepřikládám žádné solidní argumenty, ale prostě nějak nevím, co k tomu napsat víc.

Tíha duše – vše je dočasné
Tak trochu podobný zážitek jako Tantehorse (ve smyslu úmorné záplavy abstraktní hlubokomyslnosti) nabídla i francouzská one-woman show Chiary Marchese. S tím rozdílem, že tahle inscenace je podstatně zábavnější a o něco méně zavinutá sama do sebe. Skvělá byla performerka v úvodu, kdy na forbíně úplně jednoduše a s evidentním komediálním talentem rozehrávala situaci „žena na pokraji nervového zhroucení“. Potom strhala igelitové zástěny, ocitla se uprostřed nevlídného prostoru (který mohl evokovat třeba očistec nebo aseptický pokoj v psychiatrickém zařízení), spáchala sebevraždu, pak se svlékla a nějakých čtyřicet minut rozehrávala dílem taneční a dílem artistické výstupy s drátěnou postavou smrti.

Základní obrys i smysl počínání byl v tomto případě víceméně zřejmý, a jednotlivé situace také ku prospěchu věci občas odlehčila jistá sebeironie: třeba když při vzpomínce na návštěvu u lékaře protagonistka odpovídá na nepříjemné otázky (například po duševních nemocech v rodině) důrazným „Ne!“, zatímco z reproduktorů ji přehlušuje hlasité „Ano!“. Ale navzdory tomu se dění začíná nebezpečně cyklit (doslovné „oblékání se do smrti“ napoprvé zaujme, napotřetí už moc ne), přísun nových podnětů vázne a nic nezachrání ani efektní, leč vcelku obligátní závěr. V tom Marchese snese všechny použité rekvizity na hromadu, oblékne kostlivce do jakési barevné sítě (kterou předtím měla na sobě i ona sama) a pak se marně snaží uniknout z uzavřeného prostoru ven.

Pitva
Nápad je to principálně úplně jednoduchý, ale skvěle provedený: Robert Smolík předvede zhruba třičtvrtěhodinovou „pitvu“ velké ležící loutky. Samosebou se nejedná o nic realistického: dřevěný krabicovitý objekt sice připomíná ženskou postavu, uvnitř však ukrývá spoustu mechanismů (umožňujících třeba pohybovat prsty u nohou) a především přihrádek s objekty, o jejichž smyslu a původu se lze jen dohadovat. Smolík vše pečlivě a v pomalém tempu rozebírá, vytahuje ven a postupně kolem loutky vytváří částečně pohyblivé panoptikum. A to je vlastně všechno. Je to skvělé.

A abych nezapomněl: po představení Smolík případným zvědavcům ochotně vysvětlí, o jaké předměty se vlastně jedná. Vzpomínám si na kulku ze staré pušky, tenisák otrhaný tak, že ani trochu nepřipomínal tenisák, obří pýchavku a mnohé další. A ještě drobná rada: pokud byste se někdy na Pitvu vypravili (což doporučuji), posaďte se co nejblíž.

Hm…
...jsou na Regionech festivalovou stálicí a jejich večerní koncert (tzv. „pro velký“) probíhal ve stejně skvělé a vzájemně pobavené atmosféře jako v Hradci vždy. Ze všech kapel, které tu zatím před Drakem hrály, nicméně právě Hm… přilákali nejnadšenější a nejvíce tancechtivé publikum. Už jsem to tu psal včera, ale některé věci je příjemné opakovat: hudební dramaturgie Draku si zaslouží speciální uznání.

festivalový program zde
O Regionech budu mluvit v Mozaice ČRO (v úterý 2.7. ráno) a psát do Světa a divadla 5/2024