Voska: Wernisch (Národní divadlo)

Činohra má v klopě orchidej

Navnaděn všeobecným nadšením mých divadelních známých jsem se na Wernische na Nové scéně opravdu těšil. Když jsem si k tomu navíc přečetl text Jakuba Škorpila (zde), přirovnávající novou inscenaci Jana Nebeského k tvorbě Jana Borny, moje nedočkavost ještě vzrostla.

Poslední premiéra Národního divadla v letošní sezóně má zásadní dramaturgickou výhodu. Přichází po řadě řemeslně zručně udělaných, ale přeci jen nepříliš výrazných inscenací. Takže po všech Našich furiantech, Nebezpečných známostech a Bílých Vodách její bláznivá imaginativnost působí jako příjemně chladivý obklad, který obzvlášť takhle v červnu rozhodně osvěží.

Srovnání s bornovskými kabarety je tu určitě namístě, pojítka s Wernischem by se bezpochyby dala nalézt hlavně v klipovitosti a důsledné práci s hudbou. Naopak zásadní rozdíl se skrývá ve faktoru, se kterým asi těžko co udělat – v prostoru. Kabarety uváděné v těsném foyer Divadla v Dlouhé dovolovaly mnohem větší intimitu, než jaké je možno docílit na obří (v tomto srovnání) Nové scéně. Snad proto důvěrnost ztišených veršů u Nebeského nedoléhá tak intenzivně a lépe vycházejí spíš komediální momenty, se kterými se ve Wernischovi opravdu nešetří. V takovém směru se daří zejména Robertu Miklušovi, jehož obskurní Kašpárek vnáší do inscenace nakažlivě trhlou energii.

Od Ivana Wernische jsem toho přečetl trestuhodně málo, musel jsem si tedy chvíli zvykat na onen cimrmanovský prvek očekávání a zklamání, kdy báseň jakoby neodvratně míří k pointě, aby od ní na poslední chvíli uhnula. Nakonec se mi ale snad podařilo otevřít se tandemu Wernisch-Nebeský a jejich vidění světa, takže představení mne bavilo nezvykle tím víc, čím se blížilo konci. A když v samém závěru zazněl přímo básníkův hlas, bylo mi skoro líto, že už „du vod toho“.

VOJTĚCH VOSKA

o inscenaci budeme psát v SADu 4/2024
foto Martin Špelda
více zde