Voska: Perplex (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ani v obýváku už není bezpečno

Když ústecké Činoherní studio inzeruje, že jeho nový titul je komedií, už trochu zpozorním. Hanzelkazikmund (zde jsou lvi) i Jídelní vůz, který se dokonce – pro mne zcela paradoxně – stal komedií roku na Grand Festivalu smíchu, jsou mnohem silnější ve vážnějších polohách. Nejnovější přírůstek do této řady, Perplex v režii uměleckého šéfa Davida Šiktance, však má oboje: potměšile rozpustilou i aktuálně vážnou tvář. A obě mu sluší.

Voska: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Za devatero zákopy

Plánovaná ruská trilogie režiséra Jana Horáka ve Studiu Hrdinů vykazuje vzestupnou tendenci. Stejně jako před rokem uvedená Stařena má i nový titul Zabít člověka své problémy, tentokrát se ale tvůrčímu týmu podařilo – snad i díky zřízení pozice dramaturgyně, kterou obsadila Marcela Magdová – ze zpracovávané látky vykřesat ucelenější ponor do hlubin obtížně pochopitelné ruské duše.

Dubský: Zřít do tmy [oidipus] (Východočeské divadlo Pardubice)

Pardubické divadlo na své komorní scéně uvedlo v české premiéře současnou variaci na oidipovský mýtus, který pro berlínskou Schaubühne a jejího uměleckého šéfa Thomase Ostermeiera napsala dramaturgyně této scény Maja Zade.

Dubský: 50 způsobů, jak se rozejít (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Dubský: 50 způsobů, jak se rozejít (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Českou premiérou britské hry 50 způsobů, jak se rozejít hradecké divadlo tematicky tak trochu navazuje na loni uvedené dokudrama Láska režisérky Barbary Herz. Inscenace Petra Štindla se ovšem soustředí na neslavné konce partnerských vztahů.

Mikulka: Král Lear (Klicperovo divadlo) + Knoflíková válka (Drak)

Legrácky a nelegrácky

Do Hradce jsem se v pátek vypravil na dvoják Drak & Klicperovo divadlo a výsledek byl tak trochu paradoxní. Cosi jako „zásadní sdělení“ (nebo snahu o něco takového) by jeden čekal spíš od Krále Leara než od Knoflíkové války. A ono to dopadlo naopak.

Mikulka: Teoréma (Divadlo v Dlouhé)

„Přijedu zítra“

S trochou nadsázky (ale ne zas tak velkou) by se dalo napsat, že Čermákova a Ljubkové divadelní adaptace Pasoliniho filmové a prozaické Teorémy vešla dveřmi, které předloni dosti drsně a ne úplně šťastným způsobem vykopli Jan Frič s Kateřinou Součkovou. Ti se svou „divnou“ inscenací Už není třeba dělat vůbec nic (psal jsem o ní tady) docela tvrdě narazili a vykoledovali si jednu z nejrychlejších derniér v historii Divadla v Dlouhé. Teoréma působí divácky o poznání vstřícněji, i když odhaduji, že ani z ní se velký hit nestane.