Mikulka: Kámen nůžky papír (Wariot Ideal)

Jeleni, kam se podíváš

Kdybych byl dítě, byl bych z téhle inscenace úplný jelen. Ačkoli, upřímně řečeno, z premiéry tria Švejda-Kalivoda-Dörner jsem byl poněkud jelen i jako dospělý. Což ovšem není úplně marný stav, nutno jedním dechem dodat. A druhým lze připojit, že součástí malinko zlomyslného potěšení byla možnost sledovat, jak vytřeštěně zírají na neuchopitelné dění děti v publiku i jejich rodiče, kteří se nechali nalákat časnější hodinou začátku, než bývá v Alfredovi obvyklé.

„My víme, že víc než padesát minut nevydržíte,“ prohlásí jeden ze zmíněné trojice v úvodu, a natáhne budík. Předtím už se ovšem všichni tři protagonisté docela dlouho pokoušeli experimentálně - a velmi zábavně - ověřit, jestli je v zavřené ledničce světlo nebo ne. V podobném duchu pokračují dál, přičemž divoce a naprosto neodhadnutelně přeskakují od úvah na téma stvoření světa k televizní odpovědně, od podivné živé hudby k synchronizaci dvou metronomů skrze rezonanci a tak podobně. Představení pak opravdu ukončí zazvonění budíku.

„Tým odborníků ze skupiny Wariot Ideal zkoumá jak funguje počasí, gramofon, obchod nebo zdraví a zda mohou mít něco společného trumpeta a dieselový motor nebo třeba mech a kleště (…) Dokážeme, že zásadním elementem je chaos“ lze se dočíst na webu Alfreda ve dvoře. Se stejnou vážností se tu ovšem přistupuje třeba k úvaze, jestli jsou bonbóny zdravé (Jan Kalivoda si při této příležitosti docela nemilosrdně podal jednoho z nadšeně odpovídajících malých diváků) nebo otázce, zda je lepší při titulní hře „kámen-nůžky-papír“ začít hned nebo až na slůvko „teď“.

Chaotické dění spojuje typické civilní charisma všech účinkujících a postupně i vědomí, že o něco jako řád tady opravdu nejde a očekávat lze tudíž kdykoli cokoli, dost pravděpodobně i s nějakou praktickou ukázkou. Místy jsem se velmi dobře bavil, občas to byla trochu nuda, ale to už se tak jelenům v divadle stává. V každém případě je lepší s pobavenou nevěřícností kroutit hlavou a zírat, než si odškrtávat povinné položky na nějaké prvoplánové a kompletně předvídatelné divadelní snaživosti. S jistým váháním lze tuhle inscenaci doporučit i otrlejším dětem - i kdyby jen proto, že bez nich by to pro dospělou část publika nejspíš nebylo tak docela ono.

více informací zde
foto Martin Špelda