Voska: Extra Life (Pražské křižovatky)

Trauma a já

Představení Medea’s Children uvedené v rámci Pražských křižovatek jsem sice bohužel nestihl, ale podle toho, co jsem slyšel, se mi zdá, že exodus části publika patří téměř k dobrému tónu tohoto mezinárodního festivalu. I během představení Extra Life se totiž z Nové scény odcházelo, a vlastně se tomu nedivím, z větší části pohybová inscenace klade na obecenstvo nemalé nároky.

Rámec je vymezen dialogem, který zazní krátce po začátku: dva sourozenci, Clara a Felix, byli před mnoha lety znásilněni svým strýcem a dosud se s touto traumatickou situací snaží vyrovnat. Následuje dlouhá série místy obtížně interpretovatelných pohybových výstupů, přičemž téměř všechny se odehrávají v extrémně pomalém tempu. Tak pomalém, až se účinkujícím několikrát podařilo jen svým bytím vzbudit dojem, že se hýbe jeviště, a ne oni.

Nejednoznačnost jednotlivých výjevů hodně sází na diváckou fantazii. Všichni tři účinkující – Adèle Haenel, Theo Livesey a Katia Petrowick – přecházejí mezi různými postavami, jen s minimální konkretizací toho, kdo že to zrovna je. Přesto umí Extra Life zapůsobit s mimořádnou silou; ale tuším, že opravdu hodně záleží na představivosti konkrétního diváka a ochotě ponořit se do temné atmosféry duše zmítané běsy. Velký podíl na celkovém zážitku má i nervní elektronická hudba Cateriny Barbieri ve spojení s působivými světelnými a kouřovými efekty.

Abych tu subjektivní jízdu nějak zakončil: nejvíce mne zasáhla scéna, v níž Felix v Liveseyově podání přináší na scénu děsivou panenku Frankie, která snad má zosobňovat mladíkova traumata, jež si stále nese s sebou. Repliky různých postav, patrně včetně onoho pedofilního strýce, se štěpí mezi tři účinkující, do toho zní dunivá zvuková stopa připomínající agresora snažícího se boucháním na dveře dostat ke své schované oběti – a to vše bezhlesně pozoruje Frankie. Mrazivě hororové.

VOJTĚCH VOSKA

foto Estelle Hanania a web Minuit Une
více informací zde