Švejda: Alena Zemančíková - Zpětné zakreslení cesty

Kniha Zpětné zakreslení cesty. Činohra Národního divadla v letech 1990-2015 Aleny Zemančíkové, vydaná na sklonku loňského roku, patří do ranku sumarizujících publikací, kterých se české teatrologii dlouhodobě nedostává, a proto každý nový přírůstek vzbuzuje zvýšený zájem. Jaké byly pohnutky k jejímu napsání či kdo si ji případně "objednal", se z knihy bohužel nedozvíme (z tiráže se pouze dozvíme, že byla vydána ve spolupráci s Národním divadlem); bylo by myslím fajn to vědět.

Zemančíková - stručně řečeno - napsala užitečnou přehledovku. Není určena pouze pro teatrologickou obec, myslí na širší čtenářský okruh (soudě podle některých obecnějších vysvětlujících charakteristik či zasazování historie činohry do kontextu s politickým děním), postupuje jistě a přehledně, nic podstatného (soudě aspoň podle mé paměti, celé období již osobně, profesně zaznamenávající) nevynechává; věnuje se uměleckým i mimouměleckým záležitostem (jako třeba nejrůznějším kauzám, počínaje vstupem "sklepních" tvůrců do ND na počátku Rajmontovy éry a konče asi nejotřesnějšími událostmi uvedeného období - opakovanými nekompetentními ministerskými odvoláváními ředitelů ND); své - jak to říct - ideové, světonázorové postoje do psaní (naštěstí) příliš nepromítá; překvapí vstřícnějším (smířlivějším) hodnocením Kovalčukovy éry; nejpodrobněji (pokud jde o samotnou tvorbu) se věnuje Dočekalově éře, která (jak možná až nyní dostatečně zpětně viděno a ocenění hodno) činohru "otevřela světa" a naplňovala představu Národního divadla jako "první domácí scény" (co do potřeb i možností). 
Užitím slova "přehledovka" zároveň vůči knize (jak lze jistě uhodnout) vyjadřuji jistý kritický osten. Zpětné zakreslení cesty, resp. historie činohry by si určitě zasluhovalo větší rozpracování. Problém začíná už u metodologického přístupu. Autorka si vystačí s dosavadním pramenným (tištěným) materiálem, ale opomíjí např. možnost, že by sama vyzpovídala tehdejší aktéry či že by si inscenace (znovu) nastudovala prostřednictvím videozáznamů. Vede to pak k tomu, že se až příliš spoléhá na dobové recenze a kritiky, že vlastní nazírání tvorby uveřejňuje spíš jen na okraj převzatých, citovaných názorů než by ho činila těžištěm svého psaní. Jistě v tom bude hrát roli i časový faktor (práce na knize by se tím asi neúměrně protáhla), možná svou roli hraje i skutečnost, že jako jistému podtématu se autorka věnuje reflexi kritiky a kritiků (zřejmým důkazem je závěrná kapitola, Epilog o kritice)... Nevím. Byl bych osobněji raději, kdyby z textů bylo více patrné, jak tvorbu (a vůbec celou historii ND v tomto období) vnímá sama autorka.
Knize by myslím prospělo větší naplnění standardů odborné publikace (např. důsledné uvádění dat premiér u inscenací, zmiňovaných v textu; přehled všech nastudovaných inscenací by myslím byl také užitečný), faktických chyb jsem zaznamenal pomálu (premiéra Zahradní slavnosti v Divadle Na zábradlí byla v roce 1963, nikoli 1967, Čekání na Godota ve stejném divadle režíroval Václav Hudeček, nikoli Jan Grossman). Krátce řečeno: Zpětné zakreslení cesty je prací, na které se dá stavět.