Švejda: Za Janem Císařem

Za generací teatrologů, zásadně určujících poválečné psaní a myšlení o českém divadle, se pomalu zavírají dveře. V požehnaném věku osmdesáti devíti let zemřel prof. Jan Císař. Byl ztělesněním četných paradoxů i dilemat (intelektuála, nuceného žít většinu dospělého života v totalitním režimu).

Chytrý a vysoce vzdělaný muž, rozhodnuvší se (podobně jako třeba Milan Lukeš, a na rozdíl od, dejme tomu, Jindřicha Černého) akceptovat komunistický režim, "vyjít s ním", aby mohl (i třeba s pomocí jistých nedobrovolných úhybných manévrů) naplňovat svou profesní kariéru. Duší teoretik, jehož kostrbatý (a občas, proč to nepřiznat, i tlachavý) jazyk se, zvláště v kritikách, pohyboval až na hraně sebeparodie; zároveň ale autor, jemuž se (pokud jste se jeho slohem i jistou slovní vatou prokousali) dařilo říkat hodně podnětného a podstatného o současném divadle a své názory (abych užil jeho jazyka) pravidelně usouvstažňovat. Teatrolog, u kterého snad nad jiné platilo, že důležitou roli hraje nejen profesní erudice, ale i síla osobnosti, ono neuchopitelné charisma, smysl pro humor a - rozhodně ne na posledním místě - vášeň pro danou věc. Způsob, jakým hovořil, byl zážitkem sui generis. A zajisté i díky tomu si jej budou mnozí velmi dlouho pamatovat.