pondělí 4. září 2023

Voska: Vernisáž (Divadlo Kolowrat)

Jeden hot a druhý trochu čehý


Vernisáž je pro mne asi nejaktuálnější Havlovou hrou. Sociální síť Instagram, kterou používám rozhodně raději coby divák než aktivní výrobce obsahu, mne denně zásobuje nevyžádanými a většinou spíše úsměvnými radami, jak být správný sigma muž (ať už to znamená cokoli), co jíst (prakticky nic, když ty vzájemně protichůdné rady zkombinuji) a vůbec jak správně žít. Prostě takoví Michal a Věra pro jednadvacáté století.

Inscenace Martiny Frejové Krátké v Divadle Kolowrat začíná pozoruhodnou mlčenlivou sekvencí, v níž Michal (Július Kubaščík) s vrcholnou nervozitou připravuje byt na návštěvu, pozorován otrávenou Věrou (Lenka Šmídová). Režisérka tak nabízí poněkud jiný pohled na ústřední pár než jako na sehranou dvojku.


Dvojznačnost Věřina manžela zůstává zachována i dál a inscenaci to velice prospívá. Kubaščíkův Michal sice pyšně prezentuje rádoby luxusní kvartýr, ale nervózními gesty a křečovitým úsměvem dává najevo skryté běsy i nejistotu. Vrcholem je krátký monolog o nutnosti plození dětí, který Kubaščík podává s ajfrem čím dál zlejšího motivačního řečníka – o takovou pozici se ostatně Michal vůči Bedřichovi (David Šponer) snaží.

Naproti tomu výklad postavy Věry zůstal stát trochu na půli cesty. Po zmíněném úvodu se totiž Šmídová rychle zabydlí v celkem přímočaře komické poloze, vyznačující se především zvláštně nosovým projevem, protahováním slabik a koulením očima. Její Věru Bedřich obtěžuje a nebojí se mu to dát najevo. Proč ne, zajímavé pojetí a působivý kontrast vůči Kubaščíkovu Michalovi. Zároveň ale Šmídová s velkou expresivitou podává závěrečnou scénu Vernisáže, v níž se Věra zuřivě snaží zabránit Bedřichovu odchodu, čímž jde – pro mne poněkud nepochopitelně – zcela proti dosavadnímu výkladu své postavy.

U Bedřicha naopak režisérka zůstala v souladu s Havlovým textem. Ve své málomluvné roli Šponer zaujme hlavně ztvárněním Bedřichova neustálého odhodlávání se k odchodu, dokáže tím vzbudit napětí a posiluje tak potřebnou gradaci hry v jejím závěru.

Porevoluční aktovka Pět tet odehrávající se několik desítek let poté se stejnými postavami (plus Bédou Ondřeje Pechera) už je pak opravdu jen takový dovětek, méně známý havlovský bonus. S jeho vyloženě groteskním pojetím jsem nesouzněl, ale z hlediska čistě divadelně-historického jsem se s epilogem k Vernisáži rád seznámil.

VOJTĚCH VOSKA

více informací o inscenaci zde
foto Facebook

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme