Hankovcová: Vojcek_jednorozměrný člověk (Lachende Bestien - Divadlo X10)

„A co my s tím, Vojcek?“

Vojcek je smršť. Poutavá, vtipná, rozjívená smršť zahalená v blyštivých třásních, dýmu a popových beatech. Michal Hába si torzovité drama ohýbá všemi možnými směry, Büchnerův beztak roztříštěný text to ale snese. Navíc je zábavné pozorovat, jak se předloha mísí s režisérovou rázností a jazykovou akrobacií. Vtípky, slovními hříčkami, pop kulturními odkazy a zcizováky se to v Hábově textové úpravě jen hemží. Stejně tak se rozbíhá doširoka tematicky. Od nástrah kapitalismu, přes klimatickou krizi, až po otázky spojené s feminismem a lidskou svobodou... Všechno s jízlivým úšklebkem na rtech a notnou dávkou (sebe)ironie, což pomáhá celkovému dojmu řachandy, v níž není na místě nad ničím přemýšlet hlouběji, nedejbože moralizovat.

Jde z toho všeho hlava kolem. Prudké tempo prakticky nepolevuje, slova se hrnou s intenzivní kadencí, herecké nasazení si zaslouží obdiv. Hlavně Mark Kristián Hochman coby Vojcek a Kryštof Bartoš v roli Hejtmana jedou po celou dobu neúnavně na plný plyn. Bartoš má cit pro komické pointy, suverénně se proplétá spletitými monology. Přehání, huláká, ale bez trapnosti, spíš s nonšalantně cynickým úsměvem. Hochman se uvede zdánlivě nekonečným tanečním číslem – nekonečným však spíš v tom slova smyslu, že jsem nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že to vydrží. Ale pak se stejným nasazením dokáže zahrát Vojcka trochu zmateného, neurotického i parodicky démonického.

Budu se opakovat, ale tenhle Vojcek je nastřelená jízda. Tempo trochu ztrácí až v epilogu - osobně by mi nevadilo vézt se kratší dobu, odpustila bych si i pár odboček. Když nakonec klesnou zvýšené hladiny adrenalinu, zůstává otázka, co s tím vším? Je to však spíš smutný povzdech než naléhavé volání po smyslu. Mám totiž pocit, že právě ono zahlcení, se kterým si tak docela nevíme rady, představuje docela přiléhavou metaforu dnešního světa. Mého určitě.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

více informací zde
foto Partrik Borecký