Mikulka: Miss rodeo (Alfred ve dvoře)

U nás na Jihu

Určitě je to lákavé: postavit celou inscenaci primárně na atmosféře. Anežka Kalivodová to zkusila s kovbojsko-buranskou náladou amerického Jihu a vyšlo jí to zhruba tak napůl.

Na nezřetelně nasvíceném jevišti pokrytém slámou se objevují časově nespojité útržky jakéhosi příběhu, částečně milostného a částečně sledujícího deziluzi ze slávy (vše skončí nejasně, ale zcela jistě špatně). Stejně důležité, a často zábavnější, jsou však výstupy, které vlastně nesouvisejí s ničím. Samozřejmě až na atmosféru: třeba když jeden z mužů, kteří se točí kolem titulní Miss Rodeo, opravuje větrák a velmi vážně k němu přitom hovoří.

Veškerá komunikace probíhá v angličtině, trojice herců mluví s přehnaným jižanským akcentem a většinou na mikrofon, za nimi běží české titulky. Zhruba ve čtvrtině je představení překvapivě přerušeno parodicky bombastickým filmovým entrée ohlašujícím film Anežky Kalivodové (včetně obsazení). Nechybí dokonce ani trenažér, na kterém se chvílemi reálně jezdí. A do toho se téměř nepřetržitě ozývají temné zvuky, které v příšeří na pravé straně hrací plochy vyluzuje zvukař a kytarista v jedné osobě.

Není to marné, zvláště ze začátku dokáže představení vtahovat nedořečenou a výhružnou tajemností, kombinovanou s groteskními momenty. Postupem doby se však nelze ubránit podezření, že se tvůrci na atmosféru spolehli až moc: začne se nedostávat proměn, nových nápadů, zkrátka čehokoli, čeho by bylo možné se divácky zachytit. Inscenátoři jsou nicméně neoblomní, takže vše v plus minus stejné náladě dospěje až do závěrečného hlukového ataku, doprovázejícího svítící postavu Miss Rodeo houpající se zády k publiku na trenažéru. Kam jede, čert ví, ale upřímně řečeno, nijak zásadně mě to už tou dobou netrápilo.

více informací zde
foto Martin Špelda