Ej Áj mne, přiznávám, nechalo rozpolceného. Či spíše na mnohých pochybách, protože moje váhání nekopíruje jen dvě nestejně dlouhé části, na které se inscenace láme. Záhy jsem rozeznal v podivné rodinné konstelaci oidipovské motivy a pak se trochu insidersky bavil odkazy textovými i výtvarnými. Zároveň jsem ale trochu pochyboval, jaký má taková aktualizovaná a ultrazjednodušená hra s klasickou předlohou smysl.
Natož pak pro diváka – řekněme – nezúčastněného. Snad zbydou skvěle sehrané podivné situace. A možná to není málo. Do oidipovské variace se postupně prolamovala autorka textu (nepočítáme-li výraznou editaci za také autorský čin), neboli AI reprezentovaná ChatGPT a na jevišti přímo zosobněná. Vše pak má vrcholit dialogem zoufalého Oidipa s umělou inteligencí, u které hledá radu, odpovědi a nakonec snad jen útěchu. Nedostane se mu samozřejmě – a předpokládatelně – ani jednoho. Tato pasáž mi přišla textově (protože jsem vnímal velkou míru promptové manipulace) i inscenačně (protože náhle ubylo obrazivosti i podivnosti) nejslabší. A to i proto, že myšlenkově nejzajímavější pasáž nastala již dříve, když AI až snad i zalitovala, že nemá šanci tragédii pochopit ani prožít, aby se následně přirovnala k osudu, čili mocnosti, jež nejen v antické dramatice patří k těm nejmocnějším. A nejkrutějším. V tradičně spíše naivistickém podání Anežky Kubátové je tato poznámka snad ještě hrozivější.
více informací zde
foto KIVA
o inscenacích Jana Mikuláška bude psát do Světa a divadla Markéta Polochová
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme