Škorpil: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Není to zrovna figura, na kterou bych byl pyšný – jakkoli se často používá –, ale nemohu začít jinak, než vymezením se vůči kolegovi: Vojtěch Voska ve své příznivé glose o Zabít člověka dává kredit „zřízení postu dramaturga“. Mě se naopak zdá, že právě tento institut spolu s tím, že autorem textu je Michal Hvorecký a nikoli režisér Horák sám, stojí za tím co – soudím – Vojtech nazývá „ucelenějším ponorem“ a co já bych naopak označil za namnoze popisný konstrukt zbavený obvyklé Horákovy náročné nejednoznačnosti a obrazivosti. Nefungují odkazy k ruským lidovým pohádkám z mé generaci notoricky známé sbírky Krása nesmírná, jako je častokrát citovaná O překrásné Vasilise. Toporná je životopisná linka hovorů Babelovy dcery s mrtvým/nezvěstným otcem (která navíc naprosto násilně a zbytně graduje v ukrajinské současnosti; jako bychom si takovou paralelu nedokázali najít sami) a scény z fronty shazuje vyobrazení Matvěje jako primitivního sadisty. Lze bohužel snadno vyčíst, že právě tato reálná – historická i současná - ruská krutost má mít paralelu s tradiční a mytickou krutostí obsaženou v bajkách, bylinách a pohádkách. Osobně bych ale bez této snadnosti čtení dokázal obejít. Stařena – první díl zamýšlené trilogie, jejíž je babelovská inscenace pokračováním – nabídla paranoickou noční můru stalinského Ruska. Zabít člověka poskytuje plakátový obraz násilím posedlého Rusa sahající bohužel k tak polopatickým obrazům jako je promítání ilustrace slunce z dětské pohádkové knížky, jež se zalije krví v okamžiku, kdy se mluví o znásilnění.

foto Michal Hančovský

více o inscenaci