Mikulka: Wernisch (Národní divadlo)

Uf, to byla úleva. Po dlouhé sérii zklamání (o některých jsem tady referoval, o jiných se mi ani nechtělo psát) konečně představení, po jehož zhlédnutí má jeden pocit, že bylo lepší vyrazit do divadla, než zůstat doma a koukat se třeba do zdi. Divadelní závěr roku je tak díky Wernischovi alespoň o trošku radostnější. O inscenaci už na Nadivadle potěšeně psal Jakub Škorpil (tady), takže se k němu s odstupem víceméně jen připojím.

Jan Nebeský Wernischovy verše a minidramátka neilustruje, spíš přidává - s výrazným přispěním hudby Aleše Březiny a výtvarna Petry Vlachynské - téměř samostatnou hravou divadelní rovinu, která s textem „vazbí“ především asociativně. A vůbec nevadí, že asociace to mohou být hodně volné. Režii nechybí nápady, Březinova hudba je skvělá (a žánrově velmi pestrá, od blues po klezmer), Vlachynská se mohla náležitě rozmáchnout a její sklon vymýšlet téměř exhibiční kostýmy do útvaru tohoto typu pasuje výtečně. Škoda jen, že se účinkující občas trochu rvou se svými pěveckými party, ale z hlediska celku je to vcelku akceptovatelná vada na kráse.

Velmi sympatická je setrvalá podvojnost, která samozřejmě vychází už z Wernische, ale inscenace jí důsledně podtrhuje: všechno je to současně veselé i hořce posmutnělé, opravdové i ironicky shazované. Což se snadno napíše, ale není žádná legrace se na téhle hraně udržet. A pomyslnou třešničku na dortu přidal (nejen v tomto smyslu) Robert Mikluš v roli morousovitého Kašpárka, groteskní postavy, která současně vyvolávala hrůzu i největší pobavení sále.

A vlastně ještě jedna potěšitelná okolnost. Jakub Škorpil zakončil svou glosu skeptickou větou „Na Jana Nebeského diváctvo Národního divadla tradičně pramálo slyší, radí se tedy /…/ návštěvu raději příliš neodkládat.“ Na těsně předvánoční repríze nicméně byla Nová scéna narvaná takříkajíc po strop a vyprodaná jsou i lednová představení.

více o inscenaci zde
foto Martin Špelda
o inscenaci psala v SADu 5/2024 Alice Jedličková