Dubský: Festival Regiony (čtvrtek 26.6.)

Fakani (A Studio Rubín)
Tre sorelle / Tři sestry (Index Productions / Muta Imago)
Utěšitelka (JEDL)

Fakani Inscenace Ondřeje Štefaňáka vychází z románu italského buřiče Piera Paola Pasoliniho a na leckterého diváka může působit kontroverzně také divadelní adaptace, jelikož používá velmi vulgární jazyk a popisuje surový život na ulici. Pasoliniho román reagoval na bídu, v níž se ocitla poválečná Itálie, Štefaňákův kus není konkrétně časově zasazen, ale jazykem i některými detaily odkazuje spíše na naši současnost.

Herecká trojice Ondřej Pavelka, Anežka Šťastná a Vojtěch Hrabák přechází z postavy do postavy, zároveň příběh nezletilých výrostků žijících v bídě a na periferii zájmu většinové společnosti vypráví. Inscenace upozorňuje na to, že všechno začíná v rodině, kde chybí pozitivní vzory a hlavně jakákoli naděje na zlepšení situace. Stejně tak je kritikou společnosti, která takové sociální vyloučení dopustí.

Což o to, vyprávění je to docela syrové, ale chyběl mi tu výraznější dramatický oblouk, takto poskládáno působí představení jen jako sled historek z okraje společnosti. Dlouhodobě mám také problém s Štefaňákovým režijním stylem, přijde mi, že tlačí svá témata trochu na sílu a s přílišným důrazem na různé jevištní efekty. U Fakanů mi to ale vadilo o něco méně než třeba v jihlavských Hroznech hněvu.


Tre sorelle Pokud mohu soudit na základě svých předchozích diváckých zkušeností, dopadají pokusy o dekonstrukci Čechova dost bídně (čest výjimkám, jakou byla třeba uherskohradišťská imrpovizace na motivy Tří sester v Zetelově režii). Italské Tři sestry byly přesně tím typem inscenací, které mě silně iritují, jelikož z nich nabývám dojmu, že je jedno, o čem se hraje, hlavně když se to dělá dostatečně efektně a nahlas.

Režisérka Claudia Sorace přivádí na scénu tři herečky a jednoho hudebníka, interpretky ztvárňující sesterský triumvirát přebírají i repliky dalších postav. S divákem, který Čechovovu hru nezná, se tady vůbec nepočítá, z viděného si šlo jen těžko poskládat nějaký příběh.

Inscenaci se nedá upřít vizuální působivost, jen všechny jevištní akce vzbuzují dojem úplné mimoběžnosti. Opakovaně mě při sledování představení napadalo, že by vlastně mohly herečky odříkávat jakýkoliv jiný text a výsledek by byl stejný. Čechovovy Tři sestry jsou tady občas velmi vážně deklamovány, jindy se interpretky pouští do vypjatě expresivních scén. Velmi často a velmi silně je používán stroboskop, do toho zní temná hudba, jejíž hlasitost dokáže rozvibrovat portály divadla. Že schází typicky čechovovské tragikomické nuance, asi netřeba zmiňovat.

Závěrečný potlesk hradeckého publik byl celkem vřelý, ale já jsem tedy nenašel žádný důvod, proč Tři sestry inscenovat právě tímto způsobem.

Utěšitelka Večerní představení v Besedě bylo o poznání příjemnějším zážitkem. Mladý tvůrčí a herecký tým pod hlavičkou Jedlu uvedl inscenaci Utěšitelka inspirovanou novelou Přítelkyně osamělých srdcí od Nathanaela Westa.

Základní příběh novináře odpovídajícího pod ženským pseudonymem Utěšitelka (Matěj Převrátil) na dopisy čtenářů v rubrice, v níž se mohou svěřit se svým trápením a požádat o radu, zůstává zachován. Lidé chtějí dodat naději, ale hlavního hrdinu sepisování prefabrikovaných odpovědí dohání k depresím. Nepříjemnou pravdu však nikdo slyšet nechce. Téma je to aktuální, touhu po jednoduchých odpovědích na složité problémy můžeme vidět kolem sebe dnes a denně.

Režisérský tandem Kristýna Nebeská a Maxim Bitto dokázal v inscenaci slušně vybalancovat vážné sdělení s komediální rovinou, k čemuž přidává cit pro groteskně vykloubenou atmosféru. Mohl se navíc opřít o velice podařené herecké výkony, z nichž nejvýraznější jsou Goran Maiello jako mefistofelský pokušitel Shrike a Julie Stejskalová, která pro naivní Betty volí výraznou stylizaci, kterou dokáže udržet po celou dobu představení.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalový program zde
foto festivalový web