Voska: Nepřítel lidu (Divadlo Petra Bezruče)

Hlasovka od Stockmanna

Na samém sklonku sezóny se Divadlo Petra Bezruče, vyhlášené v Cenách divadelní kritiky divadlem loňského roku, vydalo do pražské ARCHY+ hned se třemi novými inscenacemi. Krysaře a hlavně dobrou pověstí provázenou inscenaci Pozdě příchozí jsem bohužel nestihl, ale Ibsenova Nepřítele lidu v úpravě režiséra Jana Holce naštěstí ano. Naštěstí ne proto, že by mě tenhle titul naprosto uchvátil, spíš z toho důvodu, že ve mně nechal příjemně dráždivý pocit rozporuplnosti.

Předně: čistě technicky vzato je to inscenace prvotřídní. Podobně jako u nedávných Střípků ženy ve zpracování téhož režiséra na tom má zásadní podíl herectví. Všichni zúčastnění se vyhýbají jednolitému projevu a dovedou ztvárnit vybičované emoce i ztišené pasáže. Strhující je samozřejmě zejména duel Lukáše Melníka coby Tomáše Stockmanna – rtuťovitého hračičky, který s dětskou radostí touží přijít věcem na kloub – a Mariána Chalányho v roli jeho bratra, manipulativního slizouna Petra. Kromě nich se nevzrušenou, suchou ironií blýskne Kateřina Krejčí jako Mortenová, tedy postava původně mužská (Morten Kiil),

A pak má Holcova inscenace několik bodů, s nimiž si upřímně nevím rady. Na jedné straně se pouští do docela rázných aktualizací, které jsou někdy ku prospěchu věci (hovorová mluva, zdůraznění krize klimatu) a jindy zase působí poněkud prvoplánově (tiskárna coby jakási jógová tělocvična, Stockmann posílající hlasovou zprávu přes chytrý telefon). A vedle těchhle jednoduchých ornamentů jsou tu scény (snad metaforické?), jejichž smysl tuším někde v dálce, ale přemýšlím nad nimi dosud. Kromě robotického úvodu a sumó zápasu v nafukovacích kostýmech je to hlavně samotný závěr, který přichází docela nečekaně, je ještě otevřenější než v Ibsenově předloze a zobrazuje Melníkova Stockmanna, jak na kameni meditativně rozdělává oheň křesáním.

Stručně řečeno – vědom si i jistých diskutabilních bodů ostravské inscenace, odcházel jsem z ARCHY+ mile zmaten. A to takhle na závěr divadelního roku není úplně od věci.

VOJTĚCH VOSKA

foto Martin Špelda
více zde