Dubský: Argonauti (Antická Štvanice 2025)

Tradiční plenérovou akci Antická Štvanice letos reprezentuje nová hra dramaturgyně Marie Novákové, která reinterpretuje mýtus o argonautech. Na první pohled zaujme scénické řešení (hraje se v západní části ostrova poblíž bikeparku), diváci sedí ve dvou řadách naproti sobě, herci se pohybují převážně mezi nimi. Hořící ohně, blízkost aktérů i jejich familiérní komunikace s publikem vytváří až trochu spikleneckou atmosféru, jako kdyby se člověk usadil s přáteli u táborového ohně. Hučení vody z nedalekého jezu zase dobře evokuje, že se děj odehrává na lodi Argo, v níž se po letech setkávají někteří účastníci Iásonova tažení za zlatým rounem.

Pětice mýtických hrdinů vzpomíná na slavnou plavbu a snaží se znovu převyprávět klíčové okamžiky cesty. Postupem času se ovšem z bájných historek slouplo pozlátko heroičnosti a činy argonautů se vyjevují v pravém světle. To, co bylo interpretováno jako statečnost, byla mnohdy jen krutost a vypočítavost, místo ušlechtilých cílů hnaly hrdiny vpřed nenaplněné touhy a ambice. Ale ani úspěch výpravy jejím aktérům štěstí nepřinesl, v mnoha z nich zůstala různá traumata, která pak negativně ovlivnila jejich další život.

Režisérce Zuzaně Burianové se ve spolupráci s pěticí herců daří vystavět celkem působivé momenty, které mytologické hrdiny polidšťují a dávají jejich jednání psychologický rozměr. Velké problémy má ovšem inscenace s tempem, krácení by rozhodně nebylo od věci. V tomto ohledu mi vadil především závěr, kde se tvůrci snaží dopovědět, jak Iásonova výprava negativně ovlivnila některé další (ženské) postavy. Tato část boří dosud umně budovanou atmosféru intimní zpovědi účastníků v kruhu přátel, napětí mizí a dostavuje se zbytečná doslovnost. Kdyby představení skončilo o dvacet dřív, zanechalo by ve mně asi silnější dojem.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více zde

foto Bettula Huclová