Škorpil: Demonstranti (Divadlo X10)

 Ondřej Novotný v Demonstrantech sleduje osudy jedné rodiny zhruba v rozmezí let 1984-2022, přičemž děj soustředí do tří demonstračních „epizod“ – listopadu 1989, protestům proti MMF v roce 2000 a tzv. dezolátské demonstrací. Každý z těchto zlomů popisuje v dlouhém monologu jedna z postav: Sametovou revoluci matka, antiglobalistické bouře dospívající syn a na Václavské náměstí zajíždí stárnoucí otec. Novotnému se bohužel jen výjimečně daří vystoupit z obecných klišé. Nejpatrnější je to u studentského průvodu, v němž nechybí cinkání klíči, pozdrav hercům ND, květin za štíty pořádkových jednotek ani legendární „holé ruce“. Zasedání měnového fondu provází synovy první sexuální a milostné zkušenosti v náručí protřelé revolucionářky a „punkerky“, jež nakonec stejně zmizí s „Italama“. Možná jen otcův útěk z národoveckého mumraje do oázy laciného baru kdesi na periferii, kde snad najde iluzi pochopení a kde se konečně dosyta vyzpovídá ze svého osudu nevítěze změn, tedy bývalé normalizační šedivé myši, podvedeného hurá podnikatele devadesátých let a nepochopené hlavy rodiny nabízí o něco málo víc než ohraná schémata.

Kořen onoho hněvu, jež slibuje dedikace „Zdeňkovi, tedy tomu, komu zbývá hněv.“ se najít ani pojmenovat nedaří. Scénář je navíc k uzoufání epický, vše se vypravuje, takže z monologů vlastně nevyjde a jen ojediněle nabídne cosi jako situaci, natož pak situaci divadelní. Což už je ovšem i problém režie Ondřeje Štefaňáka, která i to málo co předloha nabízí, zabíjí statičností a popisností, případně již také dosti obnošenou estetickou odpadkového hnusu a umělohmotné láce (režisér je též autorem scény). Dosti marné je pak snažení herců v čele s Václavem Marholdem (syn), Lucií Roznětínskou (matkou) a Hynkem Chmelařem (otec). Každý z nich má svůj silný moment ve zmíněných „demonstračních monolozích“. Není to málo, ale v dvouhodinovém formátu také ne dost.

více o inscenaci