Mikulka: Nečekané vítězství polsko-české unie ve III. světové válce (Národní divadlo - Teatr im. Juliusza Słowackiego w Krakowie)

Nečekané vítězství českého divadla

V uzavřeném prostoru kdesi v Orlických horách se v roce 2033 sejde šest „skvělých mozků“, které mají za úkol vymyslet způsob, jak zachránit Evropu před ruským útokem. Tři Poláci a tři Češi. Plus jedna umělá inteligence.

Poláci jsou notoricky dramatičí, Češi mají tendenci nad lecčím mávnout rukou, pořádně nakopnutý marketing nicméně semele stejně Poláky i Čechy, zvlášť když je jejich společná historie vylíčena na způsob stupidní počítačové hry. Kněz se pere s vírou a depresemi, influencer je žoviální a povrchní, český vědec si nerozumí s polskou manželkou, česko-slovenský gay váhá, jestli má kvůli polskému influencerovi opustit svého manžela, který se vrací z ruského zajetí, slavná spisovatelka marně přesvědčuje syna, že proti zlu je lepší bojovat slovem než činy, umělá inteligence je pohledná dívka a taky tak trochu fízl, ale navzdory tomu s ní lze zapříst milostný románek. Dostojevskij byl Polák, zparodovat se snadno dá česká i polská hymna, Češi a Poláci jsou horaly Evropy, jako Evropanka se může cítit i babička ze Zakopaného, vymyslet nové panslovanské náboženství je užitečné, ale nesmí po nikom nic chtít a mělo by taky trochu integrovat hokej… Plus spousta dalších motivů a nápadů tohoto typu.

Sledovat inscenaci polské dramatičky Marii Wojtyszko a česko-polského režiséra Jakuba Krofty je tak trochu jako dívat se do krasohledu. Na jevišti La Fabriky se výše zmíněné ingredience měňavkovitě a bez velkého dějového tahu prolínají skoro dvě hodiny, dokud vše neskončí avizovaným happy endem. Převažují vcelku očekávatelné legrácky na téma českých i polských stereotypů, dojde však i na řadu v jádru vlastně docela drásavých osobních příběhů - jenže vzhledem k tomu, že krasohled dává každému střípku jen velmi omezený prostor, zůstává u bezpečného pohybu po povrchu. Žádný solidnější a hlouběji založený tvar se ve výsledku nesloží.

Podle jednoho ze zmíněných stereotypů se Češi chodí do divadla jen bavit. V tomto smyslu se Nečekané vítězství poněkud paradoxně zdá být inscenací dosti "českou" - a nezanedbatelná část publika se také na premiéře velmi dobře bavila. Jestli to stačí, a jestli zrovna o tohle tvůrcům šlo, je úplně jiná otázka.

VLADIMÍR MIKULKA

více o inscenaci zde
foto Petr Neubert
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO v pátek 15.5.