Mikulka: Skupova Plzeň 2026 (středa 10.6.)

nebenbei: Natura kultura
Buchty a loutky, Collegium Marianum: Sluneční koupel
Lutkovno gledališče Maribor: Transport - Cargo
R405: Plechovka, maják a ryba

Natura kultura Zahajovací představení letošní Skupovy Plzně (připomínající nejslavnějšího českého loutkáře) jsem nestihl, a tak jsem do festivalového víru vpadnul až ve středu ráno. A to způsobem poněkud frustrujícím. Studentka KALD DAMU Nebe Motýlová a výtvarnice Bibi Stevens přišly s inscenací odrážející poetiku zdejšího pedagoga Roberta Smolíka: první jmenovaná na jakémsi stole mlčky manipulovala maličkými objekty, její skrytá kolegyně předměty „kouzelně“ rozpohybovávala. Absenci děje nebo situací v těchto případech kompenzuje především atmosféra (mimochodem: téměř stejný princip nedávno použila další Smolíkova studentka Berta Doubková v inscenaci Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat).

Zmíněná frustrace spočívala v tom, že v sálku klubu Divadla Alfa nebylo vzhledem k minimální elevaci vidět prakticky nic – a to navzdory tomu, že jsem mazaně usedl na vipácké místo hned vedle festivalové poroty. Dost pravděpodobně to bylo hezké představení, ale pokud byste se chtěli dozvědět cosi konkrétního, musíte se optat někoho z diváků v prvních dvou řadách. Nebo si zajít do malého sálu Alfreda ve dvoře, pro který byl – pokud se správně orientuji - tenhle extrakomorní kousek navržen.

Sluneční koupel Se značně neortodoxní inscenací přišly i osvědčené Buchty a loutky. Nejde ani tak o spolupráci s klasickými hudebníky (na minulé Skupovce se ostatně B&L představily v podobné sestavě - s titulem Bludný Holanďan, zamrzlý oceán), nečekané bylo spíš to, že se tentokrát vůbec nemluvilo a podívaná to byla vzdor několika ironickým momentům především poetická.

Sluneční koupel sice v anotaci odkazuje ke „králi Slunce“, v podstatě se však jedná o zhruba hodinový koncert renesanční hudby provedený na dobové nástroje, doplněný jednoduchými abstraktními projekcemi kombinovanými se stínovým divadlem. Zmíněné ironické momenty obstarají členové B&L, kteří na scénu třikrát přinesou (a po akci zas odnesou) malé divadélko s „versailleským interiérem“ a loutkovým králem, kolem kterého absurdně a zcela nemotivovaně poletují různé potraviny. Nejdřív pečivo, pak ovoce a zeleniny a nakonec masné výrobky. Což je vlastně všechno. Nebylo to úplně marné, dobře rozumím chuti vyzkoušet si něco jiného než obvykle a zámecké mezihry aspirují na ocenění „loutkový bizár roku“ (což míním uznale, bez jakékoli ironie). Jenže málo platné, obávám se, že nosnost takovéhoto konceptu tvůrci inscenace poněkud přecenili. I když, pokud jste milovníky staré hudby, lze Sluneční koupel brát prostě jako takový lehce „ozvláštněný“ koncert.

Transport: Cargo První část evropského divadelního projektu TRANSPORT obstaralo Lutkovno gledališče Maribor (dále bude na totéž téma hrát domácí Alfa, Białostocki Teatr Lalek, Lutkovno gledališče Ljubljana a Eesti Noorsooteater Tallin). Slovinci předvedli příběh nešťastného tiráka, kterému šéf protizákonně nařídí jet v čase, kdy by měl odpočívat, a skončí to bouračkou. Což je jistě nepěkné, ale vzhledem k tomu, že inscenace zůstala u jednoduchého popisu, který předcházející informaci zcela prvoplánově odilustroval, vyzněl výsledek hodně banálně. Několikrát zopakovaná ironická replika „přání zákazníka je nade vše“ toho moc nezachránila.

Zajímavější než obsah byla tentokrát forma: loutky velikosti cínových vojáčků performeři neanimovali tradičním způsobem, ale postupovali tak trochu jako kdyby se jedno po druhém objevovala zaseknutá okénka z filmu (k čemuž zněly realistické zvuky). Zvlášť ze začátku to působilo poeticky a groteskně, po nějaké době se ale nezvyklý princip okoukal a začal vyhlížet dost mechanicky. Pokud to správně chápu, podobnou technikou pracují i další části projektu TRANSPORT – a jsem tudíž zvědavý, jestli si s tématem i formou poradí kreativněji než Slovinci. Laťka prozatím moc vysoko nastavená není.

Plechovka, maják a ryba Druhá středeční inscenace z KALDovského „smolíkovského vrhu“ nese podtitul „Audiovizuální pohádka o dobrodružné cestě na hladině i pod hladinou.“ A co je slíbeno, to se i naplní. Přiznám se, že racionálně jsem smyslu podivné cesty strážce majáku pro novou žárovku tak úplně neporozuměl, ale užíval jsem si jak písečného vlnobití při jeho plavbě plechovkovou plachetničkou, tak setkání s podivnými bytostmi či objekty na které narazil, když putování pokračovalo pod hladinou. Atmosféra rozhodně nechyběla a scénografie se tentokrát neomezila na jeden trik, který by se bez jakýchkoli variací opakoval v průběhu celé inscenace.

VLADIMÍR MIKULKA

 festivalový program zde
foto web Skupovy Plzně