Voska: Večer tříkrálový (Národní divadlo)

Hlavně důstojně!

V žádném případě nejsem odborníkem na dílo Williama Shakespeara a už vůbec nechci o čemkoli polemizovat třeba s Martinem Hilským, erudicí mu nesahám ani po nehty u nohou. Proklamacím o alžbětincově géniu a tvrzením, že je v něm všechno, vlastně rozumím. Ale přesto jsem trochu ostražitý, když interpretační divadlo s klasickým textem v duchu podobného ohromení nakládá až příliš pietně – a u Shakespeara to platí dvojnásob. Z inscenací jeho dramat se mi nejživěji vybaví ty, které přinesly něco nad základní rámec textu, hlavně Klatovo brutální Něco za něco v Divadle pod Palmovkou nebo Nuckollsův Sen noci svatojánské uváděný na ústeckém hradě Střekov. S tímto zázemím se pak asi nelze divit, že Nebeského nastudování Večera tříkrálového v Národním divadle mě hodně bavilo.

Plně chápu veškeré výtky k humoristické přeplácanosti nového „národního“ Shakespeara. Mně se však na režisérovu potřeštěnou poetiku tentokrát povedlo naladit rychleji než kdy dřív. Už když před oficiálním začátkem představení hrál malý orchestr vznešené hity klasické hudby, nad nimiž se rozplýval kolem povlávající Vladimír Javorský coby Orsino, jako by tím bylo předznamenáno, co mne na Nebeského inscenaci posléze upoutalo nejvíce: sveřepý sarkastický vzdor vůči vší oficialitě a důstojnosti.

Díky tomu jsem byl schopen přijmout i většinu kritizovaných kreací dua Mikluš-Pavelka, zejména druhého jmenovaného, jenž do svého výkonu dokázal dostat o něco více ironického nadhledu než první. Svého Andrého Chabruse Pavelka postavil jako senilní figurku bývalého mocipána, který už je všem akorát k smíchu a jeho veledůležitá gesta kontrastují s chatrným zevnějškem a vyhaslým hlasem. Komu by chyběly temnější tóny, může je najít u Davida Prachaře v roli Malvolia, jenž je zlověstnou ukázkou toho, jak se z vysmívaného panáka může zrodit nebezpečný autoritář s touhou po pomstě. A sebedojetí nad uměleckou genialitou se nejlépe povedlo shodit Javorskému ve výstupu, kde jeho Orsino okázale prožívá Šaškovo (Filip Kaňkovský) pěvecké číslo, jež se rozhodne procítěně doprovodit hrou na saxofon. Učiní tak sice mimo tón i rytmus, ale zase ne tak úplně mimo, aby se z jeho troubení stala zcela náhodná exhibice.

Jistěže bez některých nápadů a momentů bych se obešel, zmiňme například Miklušovo válení se po jevišti a bezhlavé mlácení kuželkou nebo nerezignování na pár vtípků, které jsou očividně přítomny už ve výchozím textu, a mně prostě nikdy nepřišly moc vtipné. A jistěže se nejedná o bůhvíjak přelomový nebo jiným způsobem geniální pohled na Shakespearovo dílo. Neuctivě podvratná komika, spousta zcizovacích legrácek a soubor Činohry Národního divadla hrající s viditelnou chutí však způsobily, že jsem ze Stavovského divadla odcházel až nečekaně spokojený.

VOJTĚCH VOSKA

více o inscenaci zde
foto Martin Špelda