Škorpil: Dotyky a spojenia (úterý 23.6.)

Divadlo z Pasáže: Dospelosť
Národné divadlo Košice: Banský kvet
Jedným dychom: Kultura konca

Tradiční motto festivalu Dotyky a spojenia „Som tu“ doplňuje letos podtitul „napriek všetkemu“. 18. března se stejně jako zhruba dalších třicet organizací, divadel a festivalů dozvěděl, že Fond pre podporu umenia reviduje a pozastavuje víceleté granty, včetně těch přislíbených na letošek. Naštěstí pro Dotyky ale obratem – údajně ještě téhož dne, respektive noci - zareagovala řada tradičních donorů (mimo jiné Nadácia Tatra Banky a Žilinský samosprávny kraj), a přislíbili několikanásobné navýšení příspěvku. Dramaturgie festivalu mohla díky tomu – na rozdíl od jiných - pokračovat v plánování Hlavního programu. Zároveň mobilizovali velkou řady menších podporovatelů a navíc se „nepriek všetkemu“ nevzdali boje, takže (opět) „napriek všetkemu“ je hlavním partnerem i FPU, kterému nakonec soudy nařídily smluvně garantovanou podporu vyplatit. (Jinou věcí je, že z třiceti oprávněných osmnáct na slíbený podepsaný dodatek ke smlouvě stále čeká). Festival má nakonec kromě tradičního „Hlavního programu“ a řady „Pre mladé publikum“ i linii novou a sice „Veľkú nulu prstom na tabulu“ (název je inspirovaný ve slovenských kulturních kruzích neblaze proslulou tiskovkou FPU), která v nočních hodinách dává prostor těm, kteří byli FPU – jak se v Čechách říká – zaříznuti.
Hlavní program odstartovalo banskobystrické Divadlo z pasáže pracující s herci a herečkami s Downovým syndromem. Inscenace Dospelosť  v režii Moniky Kováčové vychází z jejich zkušeností a brání se především mýtu „věčných dětí“.

Slavnostní zahájení festivalu pak připadlo Národnému divadlu Košice a inscenaci Banský kvet. Jde o zřejmě nejslavnější text maďarského dramatika Csaby Székelyho (v Čechách známého především díky časopisu Svět a divadlo a jeho soutěži o Cenu Ferdinanda Vaňka). Hra je součástí tzv. Hornické trilogie a odehrává se ve vyloučené lokalitě v Sedmihradsku, odkud Székely pochází. Režisér (a překladatel) Karol Rédli převádí košickou inscenaci do gemerské „hladové doliny“, která je stejně jako Sedmihradsko postižena útlumem důlní těžby. Dochází tak k jistě výhodné lokalizaci, ale inscenace bohužel zároveň padá do pasti „rázovitosti“ (hraje se v jazykově komplikovaném místním nářečí) a ze Székelyho notně trpké sociální grotesky místy až mcdonaghovského střihu mizí nejednoznačnost a mnohost konzumovaného alkoholu až příliš svádí k divácky vděčnému figurkaření.

Kultúra konca, zahajovací inscenace linie „Veľkú nulu…“, je sólo Veroniky Malgot a souboru Jedným dychom postavené na tom, co zbylo z žádosti o 22.600 EUR zkrácené navzdory doporučení komise na EUR 2.000. Malgot se v sólu kombinujícím prvky stand-up a tanečního divadla věnuje především vlastní historii, přičemž hlavním, ale nikoli jdiným, tématem je její vyrovnávání a vyrovnání se s ne zcela plánovaným mateřstvím. Malgot dokáže velmi dobře navázat kontakt s publikem (jistěže z principu věci vstřícným) a i přes to, že v nahrávkách slyšíme ono nechtěného potomka, vyhýbá se patosu.

stránky festivalu
foto archiv festivalu
o festivalu budu psát v SADu 5/2026