Mikulka: Mapa ticha (Pomezí)

Vinohradská knižní detektivka

O imerzivních inscenacích toho typu, jaké vytváří spolek Pomezí, se píše špatně. Vlastně je v tomto případě pochybné i samo použití termínu „inscenace“: z nepřehledného dění se dá zachytit jen část a každý z diváků je na tom trochu jinak (respektive o dost víc než trochu). Tohle nikterak objevné konstatování plně platí i případě nového titulu Mapa ticha, jenž je umístěn do Laichterova domu na pražských Vinohradech. Takže to pro tentokrát zkusím bez ambice zachytit celek, hokynářským výčtem plusů a minusů, tak jak mě napadají po absolvování reprízy 29. září.

- je obdivuhodné, že se Lukáši Brychtovi a spol. podařilo najít a využít další pozoruhodný prostor; interiéry Laichterova domu jsou kouzelné

- neméně obdivuhodné je, že se takhle velký projekt koná v domě, kde bydlí normální nájemníci a kde navíc existují i „aktivní“ kanceláře; získat vespolný souhlas pro docela početnou šňůru repríz mi přijde jako počin na hranici bílé magie

- mínusem je nemožnost upravit si památkově chráněný interiér po svém; prostor je sice pozoruhodný, ale postrádá magický rozměr, se kterým Pomezí pravidelně pracuje doma na Florenci

- je vidět, že všichni účinkující už mají "imerzivní herectví" bezpečně zažité a působí zcela suverénně

- nebezpečná se mi zdá snaha sázet při výstavbě příběhu a jednotlivých situací na okázale rozbouřené emoce a vypjatou dramatičnost, v kombinaci s útržkovitým vnímáním dění to často (určitě častěji než kdy dřív) působilo nepříjemně melodramaticky

- dost nešťastné mi přijdou komentáře, v nichž reprodukovaný hlas sonorně sděluje jakási zobecňující moudra; přinejmenším proto, že to posiluje zmíněnou melodramatičnost

- dobře naopak vychází nápad s glosováním vlastních myšlenek a činů, které jaksi „mezi řečí“ provozují všechny postavy; pomůže to v orientaci a oslabí tendenci jednotlivé výstupy příliš psychologizovat a prožívat

- tajemný a trochu detektivní příběh je v případě Pomezí osvědčeným standardem, novinkou není ani cosi jako společensko-politická metafora, tentokrát v podobě strnulého Řádu, vůči kterému se část postav vymezuje nebo se jej (ne moc jasným způsobem) snaží vyvrátit

- propojení této metafory s knihami je sice logické (Laichterův dům býval sídlem nakladatelství), občas ale působí trochu moc chtěně

- představení trvalo necelé dvě hodiny, nepodařilo se mi přijít na to, o čem že se to vlastně hraje (vzdor setrvalému sugerování, že Mapa ticha obsahuje cosi na způsob „ústředního příběhu“), ale určitě jsem se nenudil

VLADIMÍR MIKULKA

více informací zde
foto web Pomezí
o inscenaci budeme mluvit v redakčním podcastu Světa a divadla Záhledy (2.listopadu)