Šotkovská: Nora (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Ibsenova hra se sice ve Slováckém divadle hraje pod užívanějším názvem Nora, ale příhodnější by byl onen Domeček pro panenky. Domeček (resp. elegantní apartmá) – jak to má Marek Cpin rád – poněkud retro, tentokrát v pastelově modrorůžových „šedesátkách“. Vnější stylizace do šedesátých let jakžtakž zlegitimizuje emancipační rysy hry a inscenátoři se můžou víc soustředit na aktuálnější témata iluze a manipulace ve vztazích, lži a sebelži, co všechno se dá nazývat láskou.

Torvald miluje svou Barbie, a Nora mu ji s chutí hraje. Jejich vztah je založen ryze eroticky a jde to až tak daleko, že jediná komunikace, jaké je Nora s muži (ať už jde o Helmera, Ranka nebo Krogstada) schopna, je sexuální. V závěru tak může velmi silně vyznít i obyčejný obraz, kdy si Nora s Torvaldem postaví naproti sobě židle, aby se poprvé pokusili vážně si promluvit.

Scéně dominuje umělý vánoční stromek, umělý stejně jako rodinná idyla Helmerových. Vedle něj pak spousta velkých dárkových krabic, do kterých se Nora jako do svého domečku, „bunkru“ schovává při každém náznaku konfliktu, vždy, kdy je zahnaná do kouta. Útulnost interiéru zároveň ovšem nepříjemně narušují zdánlivě běžné rekvizity, jako sifonová láhev, jedovaté tchyniny jazyky nebo perořízek, s potenciálem posloužit jako zbraň. Plíživé, ale stále přítomné napětí mezi falešnou domácí idylou a nevyhnutelně se blížící katastrofou je vůbec dominantní v celé Cpinově scénografické i Františákově režijní koncepci.

Škoda jen, že pánská šatna přehrává tu dámskou minimálně o třídu. Tereza Novotná v titulní roli, která zprvu rafinovaně využívá napětí mezi svým přirozeným typem femme fatale a stylizací do poněkud lehkomyslné naivky, v závěru hraje heroinu poněkud přímočarými prostředky, na Jitce Joskové jako Paní Lindové je zase vidět, že její talent se uplatňuje nejlépe ve výrazné stylizaci. Oproti tomu celé panské obsazení, Tomáš Šulaj (Torvald) s Pavlem Hromádkou (Doktor Rank) pak obzvláště, skvěle lavírují mezi emoční vypjatostí a lehkým ironickým podehráváním. (Pavel Hromádka pak při připomenutí si jeho výkonu v Mametově Oleanně z téže sezóny suverénně dokazuje, že by stejně jako v případě Tomáše Šulaje stálo za to stavět na něm repertoár.)

V těch nejlepších Františákových inscenacích se vzácně uplatní jeho smysl pro metaforu, ornament, obraznou zkratku, aniž by mu byla obětována nejednoznačnost situací a vrstevnatost charakterů. Hradišťská Nora je toho dobrým příkladem.

Více zde