Mikulka: Vzpomínka na Hořínka

Asi nejsem sám, kdo za jedno z nejpodstatnějších setkání s lidmi kolem divadla považuje to se Zdeňkem Hořínkem. Představoval úctyhodnou osobnost trochu nezvyklého rodu, přesně opačnou než jakou byl třeba takový Milan Lukeš (abych jmenoval své dva oblíbené pedagogy z Divadelní vědy). Hořínek byl jedinečný v tom, že kolem sebe cokoli jako auru úctyhodnosti nikdy ani v nejmenším nevytvářel. Vždy působil tak trochu (s odpuštěním) kašpárkovsky: libovolně vážná sdělení plynule a bez varování prokládal nejpříšernějšími možnými historkami, drby a zábavně nekorektními invektivami. Tahle maska by ale neměla zakrýt to, co bylo opravdu podstatné: Hořínek soustavně dokazoval, jakou sílu může mít sebevědomá, neokázalá a dobrým vzděláním podložená aplikace zdravého rozumu. Nevystavoval na odiv rozhled ani ambiciózní intelektuální konstrukce, uměl však naslouchajícího přivést k pocitům typu „to je ono, jak to, že mě to nenapadlo už dávno?“. Měl zdravou neúctu k obecně uznávaným autoritám, ale opravdu jedinečný byl v tom, že šel k jádru věcí jednoduše, způsobem, který měl zdravou logiku a samozřejmou přesvědčivost, nenechal se zamotat do odboček, kontextů a spekulací. Což je dar, který se nejspíš nedá dost dobře nastudovat. Když Hořínek mluvil o Shakespearovi nebo Brechtovi (nebo o řadě jiných), neřekl nic úžasně převratného či zhola neznámého, vzbuzoval však silný pocit, že jim doslova vidí do kuchyně. Právě díky tomu si jeho přednášky a některé recenze na rozdíl od desítek jiných, třeba i „zasvěcenějších“, velmi živě vybavuji. Ale samosebou: ani ty historky, drby a nekorektní invektivy nebyly marné. Bůh ví a čert suď, kdo to teď vezme po něm.